Jelikož beskydské kraje jsou krásné a rozmanité, už jste si z mých příspěvků mohli zvyknout, že se tak úplně nedržím pomyslně stanovené hranice, ale naopak ty naše běžecké obzory rozšiřuji dál a dál. A jestli léto pro Vás stejně tak jako pro mě není zcela ten ideální čas, kdy trávit svoji dovolenou a zamíříte na svých cestách do okolic menšího polského, lázeňského městečka Ustroń, zbystřete! Čeká Vás parádní trasa, která už není pro čajíčky:-)
Z důvodu, že se k těmto místům musíme s Kubou také nějak přiblížit, nacházíme místo pro našeho čtyřkolého přítele na malém parkovišti, které leží naproti lyžarského střediska Wielka Czantoria. Netřeba zde platit žádné poplatky, tím lépe pro nás, později bude aspoň na ionťáky ;-) Tutistickou trasu nemusíme dlouho hledat, jelikož červená značka se nám hlasí už z parkoviště (cca na výšce 380 mnm) a podle mapy se této barvy budeme držet až na horskou chatu PTTK Na Równicy (758 mnm).
Tak začínáme ;-)
Chce to se rozběhnout pěkně z volna, na mé možnosti si dneska dám do těla. Okolí městečka je celkem hezké, probíháme přes most, který vede nad říčkou Wisla a dostáváme se mezi turistické střediska, které tu leží na každém rohu. Je třeba bedlivě sledovat značky, protože stačí se chvíli zapovídat, koukat kolem sebe no a ejhle, červené znamení se podezřele dlouho neukazuje. Běžíme, běžíme, ale krom lázeňských šviháků a jejich ratolestí, kde nic tu nic, trošku na sebe zmateně koukáme, ale klušeme po betonové stezce ješte dál s myšlenkou, že možná je trasa tak jasná, že netřeba ji bylo znakovat. Ale i tady platí, že myslet neznamená vědet, takže jo, ztratili jsme se hned na úvod, no a snažíme se to akorát okecat. Vracet se nám nechce. Znova vybalujeme mapu... tady to někde musí přece být. Kuba navrhuje, jelikož Równica je směrem nahoru a nikde jinde být nemůže, vzít to přesně stejně. No dobře, neprotestuji a vydávám se za lýtky svého parťáka. A můžu říct, že ten se s tím nepáře, bere to doslova a do písmene kolmo vzhůru. Přes chaty, zahrádky vijooo do lesa.
No kdo by se tu nechtěl ztratit.
Upravený nástup není žádná kolonáda a tep slyším až v uších... znáte ten pocit ;-) Když zhruba po 200 výškových metrech míjíme udivené pohledy všech zůčastněných, kteří na nás koukají s pohledem, že asi jako jde o nějaký regionální běh, ztrácíme se už v lese, no spíše v křoví. Skáčeme mezi klacky jako Skippy, hlavou mi jede, o čem já to budu dneska proboha psát... Naděje ale umírá poslední a tady to naštěstí nestihla. Nějakým záhadným způsobem jsme narazili na naši ztracenou stezku. 3x hurá! Tím, ale ještě není vyhráno. Jsme zhruba tak v 3/4 našeho kopce, takze teď je potřeba zapnout. Nohy pálí, funím, cítím se jak Emelia Forsberg na Vertical race, ale rozhodně tak nonšalantně u toho nevypadám :-) Poklus střídá rychlá chůze, Kuba si to opět dává někde zpředu a co! Równica neuteče.
Kuba mi mizí v dáli.
Ale protože je to gentleman, čeká na mě v místě, kdy společenství lesa nás na chvíli opouští a naopak nás vítá zase silnice. A ano, je to tak, jde sem pohodlně dojet autem až do horské chaty, to Vám říkám, aby jste vědeli v připadě, že by jste se sem chtěli vydat s dětmi a nechat partnera zamířit vzhůru vozidlem a sami si to dat víc „hardcorově“ :-)) Ideální kompromis ne? ;-)
Vraťme se ale zpátky. Komu by se mohlo zdát, že výprava tím pomalu končí, je na omylu. Počasí nám hraje dost do karet, takže z původní Rownice překopáváme plán s rozhodnutím ještě vylítnout si to na zdejší kopec jménem Orlowa, čímž jsme se hodili zpět zhruba do 1/3 nově zaplánované trasy. Načerpáváme do svých útrob vodu a nějaký ten banánek a hledáme (tentokrát už pečlivě) modrou turistickou značku, která nás povede dál. A musím uznat, že tahle změna stála za to. Jsme zpět v lese, a stezka je naprosto úchvatná. Pěkně se klikatí mezi stromy a vy si můžete užívat jen tu krásu pohybu, vůni lesa a ticho...
Trailrunneři se mají nejlíp...
A co jednou šlo nahoru musí jít zákonitě zase dolů, takže vážení, následuje prudší, ale super! sešup dolů lesním korytem. Pod botami už leží menší hromádka listí, že by ten podzim...? ;-) No a co šlo dolů, jde zase nahoru. Orlowa, ahoj jsme tu! Doběhli jsme do tvého úpatí a teď si tě jestě zkrotíme :-)
Kdo tady ale krotí a to težce, je Orlowa nás, protože ten náběh je fakt pikantní a to jsou momenty kdy si vzpomínam na našeho hlavního sporťáka, který razí heslo, že zažitek nemusí být hezký, hlavně, že je intezivní. Zase jsi měl pravdu Honzo…
Co je ale dobré je to, že tyto myšlenkové pochody pomáhají jakžtakž překonat ty bolavé chvíle. Na vršku Orlowe není sice nic až tak grandiózního, ale pocit, rozskotačeného srdce a to, že jste ten podběh dali, přece vynahradí všechno :-)
Zpět z Orlowe míříme stejnou cestou a to nám jde jako po másle. Pod kopcem nás rozcestník opět upozorňuje, že do závěrečné třetiny je třeba zcela jen po zelených stopách až do bodu parkoviště.
Teď už víme, že nikam než dolů nás to nečeká a scenérie beskydských kopců s nádechem zapadajícího slunce je to nejlepší co nás mohlo potkat na konci tohoto dne.
Ráj na zemi...
Beskydy jsou krásné, Beskydy jsou mé... a Vaše :-) Tak pojďme si je užít ;-)
Mapa trasy:
Místo: Ustroń /PL, červená/modrá/zelená turistická značka
Délka trasy: 13 km
Prevýšení: 600m
Povrh: 30% asfalt, 70% lesní cesta
Pro koho: Středně pokročilý a více
Autor článku: Renata Dębicka