Pokud čtete tyhle řádky, tak vás vítám
Ať jste kdokoliv. Já jsem Zdenda a chci se s vámi podělit o mé zážitky z běhání. Kdysi jsem psal blog a měl s ním velké plány. Pak ale přišla tragédie a nějaké životní změny a já se na to vykašlal. Nevěděl jsem, co říct. Bál jsem se, že budu muset něco vysvětlovat, že budu muset přemýšlet o věcech, kterým jsem se chtěl raději vyhnout. Od té doby už uplynulo pár let. Nenechte se zmást, stále mě děsí ty stejné myšlenky a vzpomínky. Ale s odstupem času už jsem se s nimi naučil žít. Trvalo to dlouho, ale jsem zpátky u klávesnice – u níž tedy trávím téměř každý den – a píšu. Zase za to mohou nejspíš různé životní události a změny. Jen to tentokrát díky Bohu nejsou tragédie, ale hlavně věci radostné. Asi vás to moc nezajímá, co? To je mi fuk. Musel jsem nějak začít. Musel jsem navázat na svůj „minulý“ život. Musel jsem shrnout všechny neodbytné myšlenky, které se mi téměř pět let honí hlavou každý den. Takže buďte rádi za tuhle odlehčenou nízkotučnou verzi.
Jste tady zřejmě kvůli běhání
Fajn. Pojďme na to. Takže co říct k běhání. Za těch pět let se toho spousta změnila i v tomto ohledu. Už nejsem mladý, nadějný, talentovaný (to o mě kdysi dávno někdo fakt napsal) ultraběžec. Zestárnul jsem, ušel dlouhou cestu, zřejmě jsem se i někam posunul. Ne, určitě jsem se někam posunul. Rozhodně jsem více kompletní (Komplexní? Celistvý?) člověk. Dozrál jsem, zmoudřel jsem – nebo taková je alespoň má vlastní interpretace onoho celého dlouhého procesu. Na druhou stranu, má běžecká kariéra se už před pár lety tak nějak zadrhla a přestala se kamkoliv posouvat. Když nad tím přemýšlím, má mysl to vnímá jako téměř obyčejné mrknutí oka. V jednom okamžiku jsem v Chamonix na svém prvním UTMB, což měl být dlouho očekávaný vrchol mé kariéry. Najednou problikne obraz a je to pryč. Od té doby tápu. Stále znovu ztrácím a nacházím radost v tomhle šíleném sportu běhání na dlouhé vzdálenosti. V jednu chvíli mám pocit, že budu zase někde bojovat o stupně vítězů, a hned nato si říkám, proč to dělám a jestli nemám skončit. Jeden den jsem na vrcholu fyzických sil a další den řeším zdravotní problémy, podstupuju operace a začínám znovu od začátku. Kolikrát to člověk může zopakovat, než toho bude mít plné zuby a vykašle se na to? Kolik zklamání je potřeba zažít, než to všechno přestane dávat smysl?
Loňský rok byl pro mě zlomový
Byl to první celý rok v mém životě, kdy jsem se nemusel starat jen o sebe. První rok, kdy jsem naplno poznal, co to je láska k vlastnímu potomkovi. A také, co to je mít opravdový strach o někoho, kdo je odkázán jen na vás a vaše volby. Cítím úzkost i štěstí zároveň, jen o tom píšu. Za nic na světě bych to nevyměnil. Hej, ale nejste tady kvůli rodičovským moudrům, už jdu k věci. Důvodem, proč to všechno píšu, je, že všechny tyhle události ve mně spustily lavinu myšlenek s přímým dopadem na můj běh. Začal jsem pochybovat, jestli je správné trávit čas mimo domov, když tam na mě čekají holky. Při závodě jsem se ubíjel myšlenkami, proč jsem uprostřed noci někde v horách, když jsem mohl být v posteli a poslouchat, jak malá Medunka dýchá. Ve zkratce – loni nastal moment, kdy jsem po mrknutí oka na UTMB v roce 2021 procitnul. Otevřel jsem oči a najednou si nebyl jistý, jestli všechny mé běžecké naděje a cíle ještě mají reálný základ. Jestli stále reprezentují, kým jsem. Po čtyřech letech jsem se loni vrátil do Chamonix… a necítil jsem to, pro co jsem tam jel. Ten závod mě potrestal, vytrpěl jsem si jej od začátku do konce. Nebylo to žádné zadostiučinění, v jaké jsem doufal. Přestože jsem dělal ty správné věci, přestože jsem tomu obětoval spoustu času, úsilí, peněz… Nic navíc jsem dát nemohl. A zkrátka to tam nebylo.
Více než kdy jindy jsem začal pociťovat obrovský kontrast mezi tím, jak miluji každodenní pohyb, trénink, posouvání hranic, konzistenci, disciplínu a další aspekty každodenního tréninku, a jak nehorázně těžké pro mě bylo tohle všechno prodat někde v závodě. Hned po startu jsem si často uvědomil, že je mi úplně jedno, kolikátý skončím. Že se chci jen ve zdraví dostat do cíle a vrátit se k holkám. Hmm, tak proč jsem tam kurva lezl? Proč jsem se tolikrát vracel na startovní čáru, přestože jsem podvědomě věděl, že mě tam nic jiného nečeká? Nedokážu to říct s úplnou přesností, ale tipnul bych si, že jsem prostě jen chtěl, aby věci byly stejné jako dříve. Chtěl jsem zase cítit stejnou radost, stejné nadšení, stejné vzrušení jako dříve. Tyhle věci se ale bohužel vynutit nedají. Můžu do té imaginární zdi bušit hlavou, jak dlouho budu chtít, ale všichni tušíme, že to nebude zeď, co praskne jako první.
Proč to teda všechno píšu, ptáte se?
Chci oznámit konec kariéry? Chci říct, že si budu běhat jen pro radost, natáčet podcasty a dělat běžeckého instagramového influencera? Nebo se stáhnu do ústraní a budu normální „nudný“ vesnický tatínek? Po pravdě byl to pro mě reálnější a pohodlnější cíl než snaha o znovuobjevení ztracené radosti a každodenní dřina v té nelidské zimě, co teď venku vládne. Mimochodem, slovem nelidská myslím hnusnou mlhu a bláto, které venku vystřídalo opravdovou krásnou mrazivou zimu. Jak zřejmě tušíte, není to tak jednoduché. Protože i když to logicky nedokážu vysvětlit, mám pocit, že pokračovat v běhání, účastnit se nadále závodů, nebo i ultramaratonů, je pro mě ještě stále ta správná cesta. Někde ve svých čím dál starších kostech cítím, že jsem ještě neřekl své poslední slovo. Doba se změnila, konkurence se obrovsky zvětšila a je velká pravděpodobnost, že už budu hrát jenom druhé housle, co se kompetitivní stránky sportu týče. Ale něco ve mně mi říká, že bych se tím neměl nechat odradit a nadále hledat cesty, jak se posouvat, jak hledat mistrovství, jak se alespoň vzdáleně přiblížit dokonalosti. Chápu, že to někomu zní jako naivní kecy, ale já to tak cítím ve svých buňkách. Už teď, když o tom píšu, mám pocit, jak se někde uvnitř zase vykřesala malá jiskřička. Nebo ona možná nikdy ani nevyhasla. Aby z malé, téměř nepostřehnutelné jiskřičky vznikl pořádný všepohlcující plamen, někdy stačí opravdu málo.
Je to již téměř pět let, kdy jsem v Chamonix mrknul. Teď jsem však konečně plně probuzený a při plném vědomí. Můj život není běhání. Můj život je plný daleko důležitějších věcí a hlavně lidí. Já nejsem běžec. Jsem člověk, který nemá zodpovědnost jen za sebe. V životě mě čeká ještě spousta jiných radostí a výzev, které mě budou naplňovat daleko a nesrovnatelně více než uběhnutí ultramaratonu. Zároveň ale vím, že dokud budou buňky mého těla křičet, že běhání smysl má, pak udělám, co budu moct, abych to volání vyslyšel. I kdybych už se nikdy nepostavil na stupně vítězů. A jen tak na okraj, abyste mě nechápali špatně, já se o to budu i nadále snažit, takže mě si rozhodně nechystám alibi, proč se mi závod nepovede. O tom tenhle článek rozhodně není, takže mi s tím dejte pokoj. Pokud mě v závodě předběhnete, tak proto, že jste lepší, ne proto, že bych se nesnažil. Počkat, kde jsem to skončil – jasně, buňky těla, volání, kecy… Prostě… Mám zase naději. Shodou okolností to vypadá, že rok 2026 bude o návratu k běžeckým kořenům. A já cítím radost a touhu zase vyrazit za dobrodružstvím. Ano, bude mi smutno po holkách, ale já vím, že se k nim vždy vrátím jiný, lepší, silnější. Mám naději, že když budu v životě dělat věci, které mi přinášejí smysl a radost (samozřejmě mimo to být co nejlepší partner, otec, člověk…), budu ještě lepším partnerem, otcem i člověkem. Uznejte sami, že tohle rozhodně stojí za to se jen tak nevzdat, když věci nejdou podle představ. Jinak se taky může stát, že jednoho dne mrknete, ztratíte se a bude trvat pár let, než zase najdete tu správnou cestu. Nebo ji taky najít nemusíte, nebyli byste první ani poslední. Tak jo, přetahuju, tohle je konec. Ne, vlastně ne… tohle je teprve začátek.
Autor článku: Zdeněk Hruška