Western States Endurance Run
Minulý víkend zaznamenal Peter Fraňo na legendární stomílovce Western States Endurance Run skvělý úspěch, když v nabité konkurenci doběhl na 9. místě. My jsme vyzpovídali Tomáše Macečka, který s Peterem strávil v USA poslední dva týdny před závodem, kdy společně nejen cestovali, ale hlavně ladili detaily supportu a podpory – Tomáš totiž s Peterem běžel posledních 60 km závodu a pomohl mu s udržením tempa a stlačením výsledného umístění do top 10.
Tome, jak bys nám představil závod Western States? Jaký to je závod v porovnání s těmi evropskými, v čem se především liší?
Western States je legenda, a i když může startovat jen necelých 400 běžců, každý má svou crew. Může mít až tři pacery, k tomu plno fanoušků, takže nakonec to je obrovská akce s úžasnou atmosférou, která je ale pořád taková příjemně country / vesnická. Obyčejní lidé u Lake Tahoe a obzvlášť v Auburnu, kde je cíl, tím závodem úplně žijí, přáli nám hodně štěstí prodavačky v supermarketu nebo bistru a ta atmosféra byla po celou dobu opravdu hodně přátelská. Oproti Evropě je určitě největší rozdíl v možnosti mít svého pacera na posledních 60 km, což byla „moje robota“.
Jak se dá tedy získat startovné?
Do loterie se hlásí kolem 10 000 lidí, pro které je volných necelých 300 startovních čísel. Zbytek je pro top10 závodníků z loňského a tzv. golden tickets, které se získají za top3 umístění na vybraných světových závodech. Peter jej získal za 2. místo na CCC loni. Takhle pak vypadal i samotný závod, vepředu zhruba 25 elitních mužů, za nimi mezera, pak běžely elitní ženy a až za nimi běžci z loterie. Ale myslím, že ti poslední, co dobíhali na pokraji sil, aby stihli 30h limit, měli větší aplaus, než my na konci top10 (smích).
Letos se na trati sešla obrovská konkurence a vývoj na trati byl hodně napínavý.
Závod se letos běžel od startu strašně rychle, ještě zhruba 60 km bylo prvních deset běžců pod limitem zářivého rekordu Jima Walmsleyho. Prostě těch deset až patnáct lidí nemělo plán B a chtělo jen vyhrát. Takže bylo jasné, že v kombinaci s vedrem to hodně lidí odnese. Peter to rozběhl rozumně podle svého plánu i za cenu toho, že byl až za čelní skupinkou a běžel těch prvních 100 km skoro pořád sám. Já se mohl připojit ve Foresthillu a plán byl běžet s Peterem až do cíle.
Peter běžel naprosto vyrovnaně a společně jste se posunuli z 15. místa až na 9. Myslíš, že to bylo správným rozložením sil, anebo tím, že jste právě běželi spolu a měl někoho, kdo mu pomohl fyzicky i psychicky, když už byl unavený?
Ta pomoc pacera je docela omezená. Nemohl jsem mu nic nést, ale už jen to, že neběžel sám, ho nakoplo a povzbudilo. Kvůli brodění potoků měl rozmočené plosky a otlaky, takže si poležel 10 min ve stanu zdravotníků, kde mu dali nohy dokupy, jinak na tom byl celý závod skvěle. Soustředil se na sebe a ani nechtěl až do posledních 30 km vědět, na kterém je místě. Já ty informace měl a bylo skvělé, že po 20 km, kdy jsme běželi spolu, jsme předběhli čtyři lidi, další mezitím vzdali, a hned jsme byli v top10. Takže psychická podpora byla určitě větší než ta fyzická, na gumě jsme běžet fakt nemohli. Jsem opravdu rád, jak jsme se na to zvládli připravit do všech detailů, které jsme v těch dvou posledních týdnech ladili, koukali na videa a inspirovali se třeba Jimem, který si jako jeden z mála bral na brodění Rucky Chucky river vestu. My si dali vesty, nohy nechali plout a jen se přitahovali rukama po lanu. Bylo to rychlejší a mnohem pohodlnější než klouzat po velkých kamenech a bojovat s proudem.
Jak konkrétně vypadala tedy Tvoje role pacera?
Já si tu svoji roli strašně užil, pořád to bylo přes 60 km a naštěstí jsem Peterovi stačil (smích). Kromě pomoci s tempem a psychické podpory jsem hlídal trasu a navigaci, pomáhal Peterovi s chlazením, dohlížel na to, ať pravidelně pije a jí, a došlo i na slovenské vtipy (smích). Předbíhat Vincenta Bouillarda, Adama Petermana, Hannese Nambergera se mi asi v mém vlastním závodě už nepodaří, takže to mi vždycky naskočila husí kůže.
Jaká byla pomoc supportu?
Support byl úžasný. Měli jsme dvě party, protože jedna by nestihla přijíždět na druhou stranu kaňonů. Myslím, že ty zkušenosti s chlazením během závodu včetně šátků a čepic na led využijeme i na letních závodech v Evropě. Asi začnu ty šátky na led šít, protože tohle u nás zatím nejde moc sehnat a je to skvělá věc, bez které by nás to vedro sežralo.
Lákalo by tě to taky si někdy takový závod zaběhnout, pokud se do budoucna posuneš ke stomílovým závodům?
Když jsem viděl, co vše je potřeba udělat pro úspěch na takovém těžkém závodě a navíc v pro nás cizím prostředí, jak probíhá aklimatizace na horko a jak je těžké zajistit si tým a finanční prostředky, vlastně ani nevím, jestli bych toho byl schopný. Ale chápu, že když už člověk ten golden ticket dostane, těžko se to odmítá (úsměv).
Děkujeme za rozhovor a super fotky a přejeme hodně štěstí :-)
