Zážitky 01. 06. 2017

Zegama es Zegama! Zažít legendu

Report Toma Buryšky z legendárního závodu Zegama - Aizkorri 2017

Třicet stupňů ve stínu, skály, stromy, pořádný vítr, zvířený prach a pot v očích a elektrizující davy fanoušků podél trati. To přesně je Zegama, zážitek a vzpomínky na celý život. Nepřeháním.

V lednu jsem si v rámci širšího reprezentačního výběru zakroužkoval do závodů i Zegamu, nicméně jsem nepočítal, že Český skyrunning dostane startovní místa a že bych měl místo na startu jisté. Po pravdě, vůbec jsem s tím nepočítal. Ale pořadatelé nám přáli a tři jistá místa jsme měli (Honza Zemaník, Tom Maceček a já). Na Zegamě se elitě a výkonnějším jedincům dá takto zhruba 250 startovních čísel, o zbylých 250 se vede losovačka v půlce února. Letos přes 8000 zájemců. Šance na úspěch je zhruba stejná jako že hodíte dvě šestky na kostkách najednou (letos kolem 2,7 %), akorát máte jeden hod ročně, takže nic moc. A násobení koeficientu jako třeba na UTMB tady nevedou.

Každopádně startovní místo bylo a nezbývalo než si koupit letenky, ubytování a začít ještě usilovněji trénovat. Plán byl jasný, nezavařit se na Perunovi a do Zegamy zregenerovat a zkusit ještě vyladit, aby úsilí v tréninku na týhle legendě bylo fakt znát. Člověk míní a život mění. Takže kromě usilovných příprav na Zegamu se vměstnaly ještě úpornější snahy při učení na státní doktorskou zkoušku (ten typ doktora, co nestuduje medinu :D), která se termínem trefila dva dny po závodě Z. Výzva, ale ani jedno jsem nehodlal vzdát předem. ☺
Tréninkové úsilí po Perunovi uteklo rychle, něco jsem naběhal, kvalita nebyla nejlepší, ale věřil jsem v dobrý výsledek. Cílový čas jsem si troufal někam ke 4:30. V minulých letech to stačilo na top50 někdy i lépe, podle počasí. Mířil jsem vysoko, ale ambice nebyly přehnané.

Je pátek, dva dny před závodem a letím do Madridu, kde mě nabírá bývalý kolega z práce Pavel a jdeme se ve 36°C vedru podívat do centra hlavního města. Ochutnávka místního piva a salámů byla nutností, stejně jako obhlídka náměstí Sol, Plaza Mayor a královského paláce, ve kterém ale nikdo nebydlí. Víc se v tom vedru ani zvládnout ležérním tempem nedalo. V hlavě červík „Sakra, co budu dělat v neděli, jestli bude takový vedro?“ Sobotní přesun do Baskicka zabere čtyři hodiny po velmi solidních španělských dálnicích. Ubytování v místním farmářském apartmánu se tváří víc než přívětivě. Ještě lepší byl pozdní oběd v místním podniku: gazpačo (studená rajská polévka), listový salát s grilovanými kozím sýrem, opékaný chřest s česnekovou pomazánkou, telecí steak s brambůrkami a na závěr domácí ovčí jogurt. Menu dne bylo vynikající a cena 21 Euro mi přišla velmi příjemná.

Už fičíme serpentýnami do Zegamy. Tato vesnička obklopena hustými lesy, skalnatými hřebeny sevřena hlubokým údolím musí být po zbytek roku nesmírně tichá a malebná. Tak tomu ale není v době konání Zegama-Aizkorri Mendi Maratoia, což je celý název závodu. Letos již po šestnácté. Problémy s parkováním naznačují, že populace se lokálně zvýšila aspoň trojnásobně. Prezentace naprosto bez problémů, startovní číslo 151. Pak potkáváme naše kámoše – Toma Macečka, Juraje Toroka, Lucii Dobruckou a jejího přítele (promiň, nepamatuji si jména). Pár společných fotek a raději zase mizíme z davu odpočívat na zítřejší den D.

V noci vedro. Ráno jsem si zapomněl osolit čaj, nebo spíš dát malou lžičku soli za sůl ztracenou v noci, bohužel. Fičíme do Zegamy, krátký klus s klukama a už se suneme do startovního koridoru. Mekotají něco baskicky, občas španělsky. Určitě to bylo zajímavé, škoda, že jim nerozumíme. Prochází kolem nás Emelie Forsberg (na můj vkus s nosem hodně nahoru). Marc Lauenstein si nevšiml vstupu pro elitu a chtěl startovat z osmé řady s náma, ale pak si to k naší smůle rozmyslel. Místo před námi stojí Scotty Hawker, který na nedávné Transvulcanii valil pěkné bomby, než v půlce umřel. No, přehlídka jmen a favoritů by byla dlouhá, však jsme taky na závodě světového poháru a ke všemu na Zegamě. Kvalita zaručena.

Startovní výstřel a ženeme se vpřed vstříc kotli hučících fanoušků, prvních 800 metrů po rovince křivolakými uličkami a pak hned šup první stoupání 20 % kopeček na zahřátí do strmých luk. Běžím si svoje, není kam to rvát a postupně víceméně stabilizuji svoji pozici. Neběží se mi nejlépe, ale mezičasy na kilometry ukazují, že tempo není moc pomalé a že to je jen pocit v hlavě. Ale nějak mi to stejně pořád nechutná, zatím netuším proč. Na 7. kilometru přebíháme po lešení příjezdovou silnici v sedle nad Zegamou a je tu první prudší stoupání a první kotýlek lidí (tak 400). Z dáli jsem myslel, že akorát funí vítr a listí, ale omyl! To štrůdl lidí tlačí závodníky vzhůru, řehtačky, zvonce, volání Venga, Venga!, tleskání, pískot, jen pár centimetrů od vaší hlavy. Neskutečná atmosféra, říkám si, a to hlavní mělo teprve přijít. Přichází mírně běhavá pasáž, aspoň podle profilu, ve skutečnosti takové prudší kratší brdky nahoru dolu, co vám pěkně rozbíjí tempo a krok. Pak je na řadě prudké techničtější stoupání na Aratz (1445 m), první ze tří kopců. Nahoře výhledy, technické kamenité terény, další početná skupinka fandících a frkot dolů. Průběh jeskynní a už dálky je slyšet pořádný hukot, ne není to vítr. Na 19 kilometru je totiž taková malá kaplička, Sancti Spiritu. Jsem tu za 2 hodiny a 3 minuty, což je v podstatě přesně podle plánu, kdy se chci v druhé půlce pořádně rozběhnout. Tohle místo, je neuvěřitelné. Běžím už dobrých 400 metrů skrze špalír po rovince k občerstvovací stanici, abych si pak jen mohl lépe prohlédnout, co mě čeká. Uzounké stoupání vzhůru rozběsněnými davy fandících lidí. Jestli mi lidi na občerstvení něco říkali, neměl jsem šanci je vůbec slyšet. Tento absolutní HUKOT mám v hlavě doteď. Hurá nahoru, volím taktiku dlouhých rychlých kroků, abych se moc nezatavil a vydržel projít davem co nejrychleji, ale zároveň si tuhle neskutečnou atmosféru užít. Po kilometru se stoupání narovnává a dav lidí prořídne na ojedinělé skandující skupinky. Při stoupání ryju občas čumákem v zemi, nos si všiml vůně mateřídoušky, při průchodu davem nějakých silných parfémů a při předbíhání závodníků zvířeného prachu. Zajímavá směsice. Již při seběhu do S. Spiritu na mě přichází náznaky křečí do zadních stehen, velmi špatné znamení, rozhodně velmi brzy, s křečemi nemívám obvykle vůbec problémy. Jenže tady je 30°C ve stínu, fouká ukrutný vítr a na občerstvovačkách nemají nikde ani zrnko soli nebo něco slaného, do háje! Vyplazím se s již pokračujícími křečemi na Aizkorri (s výškou 1523 m druhý nejvyšší bod trati) v pořádném fujavci se trmácím po hřebeni mezi ostrými vápencovými kameny. Čekám, kdy mě předběhne Macek, protože si jsem vědom toho, jak zpomaluju a občas prostě musím zastavit. Kousek za Aitxurri přichází brutální sešup z kopce (na půl kilometru se spadne o 250 výškových), na neštěstí mě v jednom místě opět chytne křeč a došlap mimo osu kotníku je na světě. Nic nekřupe, ale v kombinaci s křečí si vše žádá další zastavení a proklínání všech okolních kamenů. Jaká škoda, v tomhle místě jsem totiž plánoval konečně závod skutečně rozběhnout. Následuje totiž pasáž asi pěti kilometrů po relativní rovině kombinovaná s občasnými technickými kameny v cestě. Rozhodně jedna z nejkrásnějších a nejběhavějších pasáží závodu, a já se tu plazím rychlostí šneka 6 minut na kilometr, s mizerným kotníkem, křečmi v obou stehnech. Na průběžných občerstvovačkách stále zkouším marně vyptat sůl či hořčík, tak si dávám aspoň další gely a kousek čokolády (zoufale zkouším prostě cokoli…). Přichází prudké stoupání do posledního kopce, aspoň podle mapy. Trochu rozmrzele sleduji, jak někteří závodníci přijímají od podpory hole, aby je nahoře opět zahodili. Nepřijde mi to fér, mají si táhnout celou cestu, ale já jsem běžec a hole nepotřebuji, mám svoje ztuhlý nohy a ty mě do cíle donesou, to jsem si slíbil. Být to jiný závod, možná bych i uvažoval o tom, že nedokončím, ale rozhodně ne na Zegamě. Poslední sedlo je na 30. kilometru a pak zbývá už jen 12 kilometrů do cíle s 1200 m sešupem. Jestli jste někdy měli křeče, tak víte, že nahoru se pohybovat dá, leč dolů se bavíme o skutečném peklíčku. Tak jo! S chutí do toho, ať mám ten nepovedený závod za sebou. Čas běží, první už je v cíli a moje kilometry jsou místy opět útrpnou chůzí někdy za 6 někdy i za 7 minut, hrůza na úsecích, kde se dá běžet pod 4. Na jedné z posledních občerstvovaček pochopili moje utrpení a výraz „Merda tuto“ s gestikulací na obě stehna. Překvapivě jeden chlapík vytáhl jakýsi sprej s objel mi důkladně obě nohy, mentholová složka dočasně snížila svalový tonus a já se mohl pokusit za trochu o běh. Poslední 4 kilometry tedy běžím, jak jsem si to představoval už dřív a naskakují tam i kiláky za 4, jen to vydržet až do cíle. Kousek před cílem vidím kamaráda Pavla s ženou a dcerou, úsměv do foťáku jsem ale vykouzlit nedokázal, snad příště. Konečně uličky Zegamy, opět šílený trojstup a davy fandících z vás vyždímají poslední zbytky k finiši, nebo aspoň pokusu o něj. Jsem v cíli, 4 hodiny a 52 minut, na trati maratonu s 2800 m převýšení. No potěš, tohle byl pořádný lauf, je to pod 5 hodin, ale v hlavě vím, že natrénováno fakt bylo na něco jiného. Potkávám kluky a dáváme řeč, jak jsme si užili závod. Macek nakonec doběhl za parádních 4:34 hned za první ženou a nadělil mi pěknou kládu, moje plánovaná odplata za Perun se moc nepovedla a budu se muset snažit jinde. Cílová taška s místními delikatesami je výborný nápad, konkrétně: 10 vajec, hruškový cider, pořádný kus choriza (pikantní klobáska), půl litru olivového oleje a domácí med. Myslím, že tímto by se mohli inspirovat i organizátoři našich závodů. Pamětní medaile a podobné serepetičky si ze Zegamy neodvezete, mají tu samozřejmě trička s výškovým profilem závodu, ale to už je čistě obchodní záležitost nad rámec základního balíčku.

Vyhrál neskutečný Stian Angermund Vik v novém traťovém rekordu o 3 minuty. No, myslím, že v letošních podmínkách by to vylepšil i Kilian, nebýt jeho druhého rychlostního výstupu na Mt. Everest. Druhý dobíhá nestárnoucí Marco de Gasperi a třetí Marc Lauenstein, frajer zubař ze Švýcar, za mě velký sympaťák.

Ženy vyhrála, taktéž v traťovém rekordu, skoro domácí Maite Maiora, následovaná Silvii Rampazzo a Sheilou Aviles.
Za sebe můžu říct, že jsem si závod hodně užil. Ze svého výkonu nemám velkou radost a tahle puberťačka (Zegamě bylo letos 16 let) mi pěkně naplácala na prdel. Zřejmě se budu muset vrátit a pokusit se napravit reputaci, protože vím, že mám na lepší výsledek. Spousta přátel mi psala, fandila a přála výborný výsledek, tak snad někde jinde vám udělám větší radost.

Ponaučení

Iontová rovnováha pro delší závody má významný vliv na celkovou funkci svalového aparátu. Předávkování hořčíkem ale není ta správná cesta, kterou hodně lidí volí. Chtělo to mít s sebou aspoň malý pytlíček soli a něco proti křečím, zejména když vezmu v potaz místní klimatické podmínky (byť na Zegamě skoro vždycky leje a je chladno). Na občerstvovačkách je potřeba pít víc než jen vodu, která iontovou rovnováhu ještě více posune nežádoucím směrem. A i když jsou ionťáky pro někoho svinstvo, má smysl tyhle nápoje pít, jsou-li dobře připraveny. Když je pořadatelé naředí na úroveň barevné vody, je úplně jedno, co pijete…

Autor: Tomáš Buryška

Máte dotaz?

Použijte formulář a napište mi.

Odesláním souhlasím se zpracováním osobních údajů.