Slovy Roberta Krupičky: „Hlavní je pohoda a super zážitky!“
Několik měsíců jsme s Robertem vymýšleli, že zorganizujeme nějakej kemp pro fanoušky trailovýho běhání. Vymýšleli jsme Krkonoše, Orlický hory, Alpy, tréninky s profíkem, konzultace o tréninku a další blbiny. Tohle dělá každej. Chtělo by to něco originálního. Robert na to nakonec přišel. Musí to být hlavně obrovskej zážitek. Ukážeme lidem, kde závodí profíci a jeden z nich jim to bude naživo komentovat. Vyrazíme na trasu Red Bull Dolomitenmanna, kterej je brutální a krásnej zároveň. A využíjeme blízkosti nejvyšší hory Rakouska a ukážeme kemperům taky trasu nádhernýho Grossglockner Berglaufu, kterej bude dle slov Roberta „parádní Wanderweg“. A pokud se bude někdo chtít zeptat na tréninkový metody a další věci týkající se profesionálního sportu, tak není problém.
Taky jsme řešili, jak moc náročný to bude, ale nakonec jsem to zvládl i já, takže se případní zájemci o další naše kempy nemusí bát :)
Pár čísel k trasám
Red Bull Dolomitenmann:
Délka: 11,5 km
Převýšení: 1750 m
Data na Movescount/soubor GPX
Grossglockner Berglauf:
Délka: 12,67 km
Převýšení: 1494 m
Data na Movescount/soubor GPX
Obě trasy si vynásobte dvěma, protože jsme je běželi i dolů :)
„Dolomiťák“ týden po závodu? To by šlo
Před samotným zveřejněním informací o kempu jsme využili toho, že jsme jeli závodit na Lodrino – Lavertezzo Skyrace a cestou zpátky jsme se na dva dny zastavili v Lienzu, abysme domluvili ubytování a nafotili a natočili nějakej materiál. A když už jsme tam byli, tak jsme trochu poběhali a omkrli místní traily. Jako termín jsme nakonec zvolili 15.–18. září, což je přesně týden po Dolomitenmannovi, takže Robert bude mít závod ještě v hlavě a třeba kemp zpropaguje taky svým výkonem. A jak určitě víte, nakonec zaběhl fantastický 4. místo, což se prostě hodilo :)
Den první - začínáme soutěžit
Se Salomonem až na věky :)
Po asi osmi hodinách cesty, jsme dorazili na místo, všichni si vybrali z nabídky testovacích bot Salomon, který nám poskytla firma AMER SPORTS ČR a vyrazili jsme na lehčí podvečerní výklus. Ten jsme začli prohlídkou legendárního místa, na kterým při Dolomitenmannovi stojí 7 metrů výsoký molo, ze kterýho kajakáři skáčou do řeky Drávy, která vytéká z obří vodní elektrárny. Od skoku jsme doklusli do vesničky Amlach, kde jsme měli pro kempery připravenou první soutěž, do které nám daroval ceny opět AMER SPORTS ČR.
Tak který dneska? Třeba ty červený :)
Tak v tomhle místě bývá postavený podium (přes ten plot), ze kterýho kajakáři skáčou dolů do řeky. Docela výška :)
Radarová výzva a úvodní hank
V Amlachu mají u silnice radar, takže jsme si dali sprint o to, kdo dosáhne nejvyšší rychlost. A byla to sranda, vidět sprintovat frajery na dlouhý tratě :) Mezi ženami získala zcela nekompromisně titul nejrychlejší kemperky vítězka Beskydské sedmičky z roku 2014 Marcelka Mikulecká, která byla na kempu jedinou ženou :) Nejvyšší rychlost 28 km/h dosáhl létající doktorand alias mrkvový přízrak Tom Buryška, kterej dokázal, že umí nejen Skyrace a tak dále. Stejné rychlosti dosáhl pak můj sandálový parťák z Beskydský sedmičky Oktatam Fargotof alias Honza Maťátko (někdy se stavte v jeho pražské super kavárničce Tricafé), takže se podělili o první místo. Ceny (kšiltovky Salomon) jsme ale zcela „nečekaně“ měli pro všechny :)
Radar připraven :)
Po radarovým mistrovství jsme vyklusli prvních asi 360 výškových metrů trasy Dolomitenmanna, který vedou hodně prudkým „zásekem“ na skále nad Amlachem. Je to parádní trail, kde se při závodě dělí zrno od plev. Robert říkal, že pod skále se z náměstí z Lienzu běží po rovině tempem cca 3:15 minuty na kilometr. A pak přijde tohle. Pro nás normální smrtelníky naprosto neskutečná záležitost :)
Po návratu z podvečerního výklusu jsme skočili na večeři a vrhli jsme se na vyhlášení výsledků radarové soutěže a pivo :)
Foto se stupni vítězů :)
Výborná slivovička od Honzy Schejbala z Runsport Teamu. Tuhle slivovičku už známe z jarního kempu na Kralickým Sněžníku :)
Den druhý - trasa Red Bull Dolomitenmanna
Přišel den D, na obloze azuro, že by se dalo krájet a před námi trasa Dolomitenmanna (asi 11 km s převýšením cca 1850 metrů). Když si vezmete, že víc než 2 km z toho je po rovině, tak je to docela mazec :)
Tak támhle tím zalesněným zářezem vpravo nad barákama se leze nahoru. Parádní stojka :)
Tak to je ten slavnej Dolomitenmann. Pořád z kopce!
Po skalním zářezu, který jsme si dali jako včerejší výklus trasa pokračuje parádním trailem zařízlým do skály. Trasa se vlní a vede taky přes pár dřevěných mostků. Slovy jednoho z našich kemperů Honzy: „Tak to je ten slavnej Dolomitenmann. Pořád z kopce!“ Myslím, že na tuhle větu si pak nahoře nejednou vzpomněl :) Po necelých dvou kilometrech relativně rovné pasáže doběhnete na místo, které se jmenuje Klammbrückl. Je na něm mostek vedoucí nad asi 30 metrů hlubokým kamenným kaňonem, kterým teče potok. No potok, plavat bych v těch peřejích nechtěl :)
Společný foto na Klammbrücklu. Na samospoušť samozřejmě - s iPhonem opřeným o kámen :)
Pekelný borůvčí
Z Klammbrücklu se běží po lesní cestě a pak dalším parádním trailem až k odbočce do tzv. borůvkové pasáže. Tam nastalo peklo. Šílenej krpál a na něm úzká a hlavně nekonečná cestička, na které jsme kolegu Oktatama seznámil s legendárním běžeckým vtipem: Přijde Dežo domů z práce (to ještě není celý) a manželka mu říká: „Dežo, strč to svoje nejmilejší tam, kde čůrám.“ No a Dežo si vyzuje svoje oblíbeny S-LABový Salomony a strčí je do dřezu. Neznali jste? Oktatam taky ne. Až se dal dokupy a přestal se řechtat, tak jsme rubali dál.
Cestou jsme zjistili, že borůvčí není borůvčí, ale brusinčí. Brusinky, kam se podíváš. Oktatam je baštil po kilech, než jsem mu připomněl, že jsou každej rok pravidelně skrápěný pravým eritrejským potem. Pro ty, kdo to neví, tak zde celkem pravidelně boduje eritrejská parta v čele s vrchařskou hvězdou Petro Mamu (jak se to safra skloňuje? :)) Párkrát zde taky padla naše oblíbená otázka, která vznikla dva týdny před kempem, kdy jsme s Oktatamem byli na Beskydský sedmičce. Zcela logicky zněla: „Neschrupnem si?“ Teď jsme se tomu smáli, ale při B7 mě teda do smíchu nebylo. To jsme si schrupli po asi deseti minutách celkem čtyřikrát, a když jsem se vzbudil na Smrku v borůvčí, tak jsem vypustil památnou větu: „Ty vole, my jsme ještě tady?“ :)
Nad brusinčím postupně mizí stromy a začíná kamenný pole.
Pořád nahoru a pak zase nahoru
Po tom, co jsme vyrubali borůvky přišly dva brdky. Robert se mi smál, že jim říkám brdky, protože jsem velký asi jako Andrlův Chlum (kopec, na kterým trénujeme - asi 220 výškových metrů) a po brdcích už jen plato, který bylo zakončený sutí a finálním stoupákem do cíle, který je v sedle ve výšce 2441 metrů nad mořem. Jednoduše řečeno - pořád nahoru a pak zase nahoru.
Skála s ozvěnou - vlevo prosím :)
Takže jaká je běžecká trasa Red Bull Dolomitenmanna? Brutální a nádherná zároveň. Nekonečnej kopec, na kterým narazíte na vodopád, uvidíte kamzíky a proběhnete kolem obrovské skály s megaozvěnou. Ano, všichni do jednoho jsme si tam zařvali „Makej vole!“ a zaslechl jsem tam taky něco o knihovně. Prostě super zážitek :)
A támhle nahoře v tom sedle je cíl běžecké části Red Bull Dolomitenmanna.
Vyfoceno cestou dolů. No není na těch horách krásně? :)
Cesta zpět vedla oklikou přes parádní trail sutí pod vrcholkama obrovských skal, zastavili jsme se v horský hospůdce na pivko a polívku a nádherným seběhem jsme seběhli zpátky do Leisachu, kde jsme naskákali do Drávy, trochu prokrvit nohy. Pak už nás čekala jen večeře a pivní večírek s vyhlášením další soutěže, ve které se tentokrát soutěžilo o Robertovo účastnický triko z letošního Dolomitenmanna. Otázka zněla: „Jakej je Robertův osobák na trase Grossglockner Berglaufu?“ Triko vyhrál Tom Buryška, kterej tipoval 1:12,09 a netrefil se o pouhých 37 vteřin (osobák má Robert 1:11,32). Mimochodem, to triko Tombovi strašně závidím :)
Takhle tipovali naši milí soutěžící v soutěži o Robertovo triko z letošního Dolomitenmanna :)
Den třetí - trasa Grossglockner Berglaufu
Špatnej den na horách je pořád lepší než dobrej den v kanclu
Ráno jsme vstali, dopajdali se na snídani a zjistili, že dle předpovědi má celý dopoledne pršet a nahoře dokonce sněžit. Tenhle den jsme měli v plánu proběhnout trasu Grossglockner Berglaufu s cílem na Kaiser Franz Josef Höhe, který je ve výšce 2369 metrů. Jako mazáci jsme se váleli do oběda v posteli a v jednu hodinu jsme vyrazili po trase závodu.
Start je ve vesničce Heiligenblut s nádherným kostelem. Asi po dvou kilometrech doběhnete pod kopec, kde začínala naše štreka. Tak prudkou lesní cestu jsem ještě nikdy neviděl. Potkali jsme tam auto, který jelo dolů. Docela by mě zajímalo, jak se dostalo nahoru :) Pak jsme si zakličkovali mezi krávama a kolem parádního vodopádu jsme začali opět stoupat na nádhernej trail, kterej je zhruba ve střední části trasy. Trail se tam vlní nahoru a zase dolů a celý vede po neskutečným traverzu. Vlevo stráň a vpravo díra jako do… propasti, ve který hučí voda :) Robert říkal, že je to jeho nejoblíbenější část trasy a já se mu nedivím. Tam to běží úplně samo a ty střídavý výběhy a seběhy jsou prostě fantastický :)
Z fotky to moc poznat není, ale cesta je fakt šíleně prudká. Šéfovi tohodle kopce (a Bukové hory) to ale evidentně nevadí. Však tady taky bývá na bedně :)
Jitko, krávo :)
Kolem přehrady k ledovci
Po tomhle epic trailu doběhnete k přehradě, která má dvě hráze. Za ní je pak brdek o velikosti Andrláku (opět naše základní měrná jednotka převýšení) a za ním už je ledovcový jezero s lávkou přes strašidelný peřeje. Celou cestu nepršelo, ale začalo dost foukat, takže kousek před lávkou už jsme se museli trochu oblíct. Musím říct, že jsem byl moc rád, že jsem si místo šustky Fast Wing Hoodie, ve který jsem den předtím absolvoval „Dolomiťáka“, vzal membránovku Salomon Bonatti. Pod to spodní triko EXO Motion a celý jsem to přežil ve tříčtvrťákách :)
Oběhli jsme ledovcový jezero a dostali jsme se pod finální výstup (zde jsme opravdu už neběželi) po kamenných schodech, který vedou podél zubačky až nahoru na Kaiser Franz Josef Höhe. Tam najdete něco jako panelák postavenej ve skále. Mají tam patrový parkoviště, náměstíčko a taky obchod se suvenýrama a parádní hospodu s bufetem, kde jsme se občerstvili (čti pivo a něco k tomu). Mimochodem, nahoře na nás stejně jako včera čekal Tomba, kterej je šílenej prestižák a všude musí být první. Slovy klasika: „Ten, když závodí, tak je nervozní, že nemůže trénovat.“ :) Tomba na sobě dře jak kůň. O tomhle borcovi určitě ještě uslyšíte ;)
Lávka u rybníka a na ní Capo di Tutti Capi :)
Po těhle schodech vede finální „climb“ na Kaiser Franz Josef Höhe. Zde jsem se zadejchal, i když jsem jenom šel. Musím makat vole :)
Kolem kamzíka dolů
Dojedl jsem guláš s párkem vcelku a vyrazili jsme vzhůru dolů. Trochu jsme s Oktatamem fotili a všichni nám dost utekli. Rozhodli jsme se, že nebudeme obíhat ledovcový jezero a sekneme to rovně přímo k lávce. Z dálky to vypadalo, že by to neměl být problém Jen tráva, trocha štěrku a převýšení asi 300 metrů kolmo dolů. Hrubě jsme se ale zmýlili. Tráva byla totál podmočená a ze štěrku se vylouply asi metrový kameny. I tak to byl fantastickej zážitek, kterej umocnilo ještě to, že jsme za jednou ze skal narazili na kamzíka. Asi mi to nikdo neuvěří, ale ten kamzík stál asi 15 metrů před náma, koukal na nás a nechtěl se hnout. Pak pomalu odešel na skálu na horizont, zvedl ocas, vytlačil bobek a zmizel v dáli. OMG, nezdálo se nám to? Pecka! :)
Vrcholový foto u restaurace. Za námi zrovna vykouknul z mraků vrcholek Grossglockneru, kterej je 3798 metrů vysoko.
Zde je krásně vidět tající ledovec.
Oktatam a jeho hřiště s osobním kamzíkem. OMG, tohle byl super zážitek :)
Time to play
Při tom seběhu mimo cestu jsem si v tom ledovcovým údolí připadal jako na obrovským hřišti, kde si můžu blbnout bez limitů. Hned jsem si vzpomněl na heslo, který používá Salomon a který naprosto přesně popisuje trailový běhání: „Time to play“ :)
Po trase Berglaufu vede taky trasa 750 km dlouhýho Alpe Adria Trailu, kterej vede od Jadranu až na vrchol Grossglockneru. To by bylo dobrodružství, že? :)
Cestu jsme si nakonec zkrátili tak, že jsme zastihli Toma Buryšku alias Tombu s Robertem, kteří byli na špici naší grupy. Takže to vyšlo. Střední běhavou část s houpavým trailem jsem běžel s Robertem a když jsem po cestě zahlídl stopy od zvěře a hromádky bobků, tak jsem si hned vzpomněl, že si Robert ráno bral do svý S-LAB vesty oblíbený ledový kaštany. Vtípek byl na světě: „Roberte, nevytrousil jsi ty svoje kaštánky?“ Následovala hrůza v očích a šmátrání v kapse vesty. Smál jsem se ještě dlouho potom. Robert trochu taky :)
Kolem cesty bylo tolik borůvek, že jsem se bál, abych si nezašpinil botky :)
Cestou dolů jsme se ještě stihli vyfotit u vodopádu a vymysleli jsme, kam pojedem příští rok v létě na další kemp. Budete čumět :) Hodně zajímavej byl taky ten seběh po prudký lesní cestě směrem k Heiligenblutu. A právě zde začala vznikat legenda o botách s opačným dropem, jejímž hlavním protagonistou je Robert Krupička, který tyto boty viděl u tajemného indiánského kmene, který žije na úpatí Kilimandžára. Možná jste na tuto zápletku už někde narazili, ale podobnost je čistě náhodná. Až to budu mít patentovaný, tak si zbytek přečtete v mé knížce, která bude jistě bestselerem :))
Večer jsme opět u pivka zhodnotili svoje zážitky, promítli videa a fotky a taky jsme vyhlásili poslední soutěž, ve které se soutěžilo o vaky na boty a šátky (obojí Salomon), který do soutěže věnovali naši kámoši z eshopu Runsport.cz. Soutěžní otázka zněla: „Ve kterém roce byla založená značka Salomon?“ Asi se budete divit, jak dlouhou historii má tahle značka, protože značka Salomon byla založena v roce 1947 Françoisem Salomonem a jeho ženou a synem Georgesem. Už si nepamatuju, kdo tuhle soutěž vyhrál, nicméně ceny dostali opět všichni :)
Den čtvrtý - jedeme domů :(
Další den šli všichni ještě před snídaní na lehkej výběh k jezeru nad Lienzem, ze kterýho se vyklubalo asi 400 výškových metrů s ferratou. Slyšel jsem to jen z vyprávění, protože jsem byl fakt utahanej, takže jsem to oželel a radši jsem si ještě v posteli popřemýšlel :)
Takhle vypadá koupelna pravýho skyrunnera (foceno u Toma Buryška a Honzy Schejbala) :)
Po snídani jsme se sbalili, udělali poslední fotky, rozloučili jsme se s majitelem našeho Gasthausu a frčeli jsme zpátky do reality.
Něco vám řeknu. Tenhle kemp jsem si fakt užil a řadím ho mezi svoje dva nej běžecký zážitky. Tím druhým je samozřejmě můj červencovej skyrunning trip, kdy jsem s Robertem a Rohym běžel Lodrino – Lavertezzo Skyrace a druhej víkend jsem byl s Marcelkou Mikuleckou a Tomem Buryškou na skyrunningovým svěťáku v Canazei. Oba tyhle výlety jsou spojený s nádhernejma horama a super partou lidí. Takže děkuju Robertovi za to, že to se mnou risknul a šel do tohodle kempovýho nápadu a samozřejmě díky všem kemperům. Doufám, že si to užili stejně jako já :)
Skoro kompletní partička. Bylo to super :)
Děkujeme :)
Speciální poděkování pak patří taky firmě AMER SPORTS ČR, která nám půjčila 50 testovacích párů bot Salomon, trika a kšiltovky Salomon do soutěže a poskytla kemperům výraznou slevu na nákup vybavení Salomon. A taky velký dík kámošům z eshopu Runsport.cz, kteří nám dali ceny do soutěže a slevu 30 % na nákup v jejich eshopu.
Nový Salomon S-LAB Wings jsou opět o něco lepší než ty poslední. Nádherně pohodlný a hlavně ta podrážka. Ta je snad potřená lepidlem :)
A kam pojedeme příště?
Zajímá vás, jestli bude další kemp? Jasně, bude. Máme v plánu tenhle kemp příští září zopakovat a pak taky chystáme velkou pecku. Super lokalita a k tomu Robert Krupička a návštěva jedný zahraniční hvězdy světovýho trailrunningu. Jestli to vyjde, tak to bude zážitek, kterej zde ještě nebyl. Ale víc zatím nemůžu prozradit. Znáte to, nesmím ani naznačovat :)
Jestli někdy budete v Lienzu, tak si proběhněte „Dolomiťáka“ a taky se stavte na tohle super kuře! Ahoooj :)
