To si tak jedno pěkné nedělení odpoledne sedím se svojí známou a debatujeme na téma sportu. Dívka sedící naproti mě se aktivně pohybuje už nějaký ten pátek a je to na ni znát. V toku konverzace otáčíme list na téma běhání. Během pár minut z úst děvčiny padne verdikt, že běžec, který se pohybuje pod 5min/km je v jejích očích něco jako vyplašený chodec....Mé běžecké srdce tiše pláče...
Následující scéna se odehrává o dva dny později v městském parku. Já, běžící v čase 5:00min/km (obvykle je to prosím 6:30min/km) se snažím hrát jakože je všechno okej, ale všichni víme, včetně mě, že není. Po třech kilometrech začínám zažívat něco jako mimotělní zkušenost. V momentě kdy Garmin neúprosně hlásí 185 tepů za minutu, tasím bílou vlajku a svůj osobní souboj vzdávám. Asi jako cenu útěchy dostanu po cestě domů od kolemjdoucích pár lítostivých pohledů. Doma v zdrcadle zjišťuji, že i já bych sobě jeden nejraději udělila. S rudými tvářemi a rozčepýřenými vlasy vypadám jako Miss po infarktu myokradu...a proč to všechno? Protože já přece nechci být vyplašený chodec!!
Když uplynul týden a mé běžecké kecky se stále houpaly jak smutný pavouk v koutě na svých tkaničkách, neušel tento fakt dalšímu členu domácnosti.
"Ty už neběháš...?"..zaznělo z kuchyně z úst Kubi. "Ech no víš.." soukala jsem ze sebe a snažila se rychlostí googlu najít odpověď...
Marně ..Po pár 'echnutí' a vzdychnutích pravda padla na denní světlo. Můj následný monolog vypadal jak 5 stadií před běžeckou smrtí :
1. stádium: POPŘENÍ
2. stádium: VZTEK
3. stádium: SMLOUVÁNÍ
4. stádium: DEPRESE
5. stádium: SMÍŘENÍ
„A napadalo tě někdy, že tě obdivuji právě pro tu tvoji čistou radost z pohybu bez šílení za výkonem?.." praví Kuba s tázavým pohledem ...
„Co?..No nenapadlo..." odvětila jsem a vydechla naposled...
Po tomto rozhovoru tiše zírám a přemýšlím..a přemýšlím ještě dlouho už s běžeckými boty v ruce. Koukám na ně a před očima se mi míhají všechny ty naše společné metry...Co my už toho spolu zažili, přeběhli, viděli...má tomu teď být konec...?
Možná na protest, možná i díky dozvukům smrtelných stadií jsem pár dní na to vyzkoušela svůj první beskydský běh.
Co Vám budu povídat, s očima velikosti pštrosího vejce koukám na ty kopce. Protahuji nohy a lituji slabé chvíle.Vole (nadávám si), sem přece nepatří vyplašený chodec!!
No co jestli nechci stávit pár hodin v autě, možností už moc nemám. Dávám se tedy do pohybu, nemám už co předstírat před světem. Ale snad díky tomu, že mi nad hlavou svítilo slunce a les byl provoněný dřevem. Nebo faktem, že nikomu nevadilo, že si užívám běh svým pohodovým tempem, moje myšlenky prostoupila ztracená svoboda..svoboda kterou ještě předtím věznil jeden hloupý text....
A jaké z toho plyne ponaučení?? Že není hloupých odpovědí, jen hloupých otázek (v mojí hlavě :-))
Tak buďte na ty svoje hlavy opatrnější.
Sportu a všem vyplašeným chodcům ZDAR!
Renata Dębicka