Doporučujeme:

Brněnský masakr 2015 aneb jak jsem se stal nechtěným svatebčanem

Jak jsem už psal v předchozím článku, Brněnský masakr je taková moje srdcovka. Trasa vede nádhernou přírodou na sever od Brna, v okolí Adamova, Babic a Bílovic nad Svitavou. Najdete zde ne moc vysoké, ale celkem prudké kopce. Samotný Adamov je zasazen v prudkých svazích a skládá se vlastně jen z paneláků, nádraží, pár domků a bývalých železáren. Možná právě Adamov, který vypadá jako opravdové Ocelové město dává tomuto závodu ten zvláštní náboj :-)

Parametry závodu:

Vzdálenost: 63 km
Převýšení: 2180 m

Převýšení:


Zdroj: www.brnenskymasakr.cz

Mapa trasy:


Zdroj: www.brnenskymasakr.cz

Starujeme!

Startovalo se už v 7 hodin ráno a stejně jako vloni bylo sychravo a pod mrakem. Po vyběhnutí na první kopec bylo ale evidentní, že to byla jen mlha.

Mým hlavním cílem bylo dokončit závod ve zdraví. V zimě jsem se trápil se zánětem okostice a únavovou zlomeninou, tak jsem chtěl letos odpočívat, užít si závod a neblbnout. Přecejenom mě ještě čeká Horská výzva 24 hodin a hlavně Pražská stovka. Takže jsem se nikam nehnal a podle toho to taky vypadalo. V prvním kopci jsem se startovním polem propadal tam, kam patřím. Tedy dozadu :-)


Nezbytné předstartovní selfíčko a jdeme na to!

Směr Babí lom

Po seběhu z Velké Baby do České jsme začali stoupat směrem ke skalnímu masivu zvaný Babí lom. V tu chvíli se mlha začala rozpouštět a byla to fakt nádhera :-)


Na louce pod Babím lomem se začalo startovní pole trhat.


Výhled směr Vranov a údolí kolem Adamova. Tohle už vypadalo mnohem líp než při startu. Tam někam za ten horizont běžíme :-)

Babí lom

Babí lom je cca 2,5 km dlouhý kamenný hřbet, po kterém vede červená turistická značka. Na začátku Babího hřebenu je stejnojmenná rozhledna u níž byla první kontrola, která byla řešena kamerou respektive borcem s iPhonem, který všechny natáčel :-)


Kamenné schody na Babím lomu.


Výhled západním směrem. V údolích se ještě převalovala mlha. Nádhera :-)


Cože? Tudy opravdu vede závod? Trasa vedla po červené turistické značce a občas bylo potřeba použít i ruce. Hned jsem si vzpomněl na šéfa Pražské stovky Olafa Čiháka, který by z téhle pasáže byl nadšený :-)

Ocelové město

Přes první občerstvovačku ve Vranově jsem prošel relativně rychle. Cvaknul jsem kartičku, doplnil vodu a tradá směr Adamov.


Kousek za Vranovem začne cesta klesat do Adamova. Běží se tam po takovéhle krásně pěšince, která kopíruje místní hřeben. Po tomhle to běží úplně samo :-)


A tohle už je Adamov. Ranní mlha dodávala městu dost strašidelný nádech :-) Nahoře na kopci vidíte Alexandrovu rohlednu, na kterou taky poběžíme. Nejdřív je ale potřeba absolvovat kolečko Adamov - zřícenina Nového Hradu - vyhlídka K. H. Máchy a zpět do Adamova. Ke zřícenině Nového Hradu to je trochu prudší kopec, ale nic, co by se během pár minut nedalo zvládnout. Na vyhlídku K. H. Máchy pak pomalu stoupáte lesní cestou. Zde je potřeba chytit tempo a nezaleknout se nekonečných mírně nakloněných rovinek.


Takhle vypadá seběh zpátky do Adamova. Široká cesta a pořád z kopce. Brzdíte, čím se dá. Jauvajs :-)

Začínám závodit!

Cestou do Adamova, kde je druhá občerstvovačka jsem se letmo kouknul na hodinky a byl jsem v šoku. I přes kochání se přírodou, focení a hlavné ležérní tempo to vypadalo, že bych se snad mohl vejít do sedmi hodin. Cože? Druhá půlka závodu není rozhodně jednoduchá a vím, že pro mě (a asi nejen pro mě) začíná vždycky závod až po 40. kilometru. Tam se začíná projevovat únava a hlava začíná vymýšlet blbosti. I tak to ale vypadalo na slibný čas (vloni jsem se protrápil k času 9:11). OK, domluveno, udělaly nohy rychlou dohodu s hlavou a šlo se závodit.

Nestíhám fotit :-)

Na občerstvovačku v Adamově jsem přilétl s jasným plánem - zdržet se minimálně, nabrat něco s sebou a valit dál. Slupnul jsem tedy kousek sýra, do kapsy nacpal pár jablek a už jsem vybíhal, když jsem si všiml, že mají pivo. 800 kJ dobroty v plechu. Juchů :-) Poskočil jsem radostí, otevřel jsem plechovku a cestou nahoru mezi paneláky jsem si ji plynule lil do přímo do ksichtu (slovy Zdeňka Izera…) :-) Když jsem se podruhé vydrápal nad Adamov, tak jsem se rozběhl a snažil jsem se chytit tempo. Pivo začlo lehce účinkovat, do uší se mi z iPodu pomalu začala drát pecka Light my fire od The Doors a mě začalo závodění bavit. Úplnej mejdan, tenhle závod si užiju!

Babicemi, kde jsem se vloni dost trápil, jsem přímo přilétl a závodníky jsem předbíhal jednoho za druhým. No prostě jsem v Babicích dva předběhl :-) Z Babic vede super technický seběh, kde jsem doběhl další dva závodníky. Seběhy mě baví :-)


Parádní výhled na Adamov ze seběhu od Babic. Tady jsem ten foťák prostě musel vytáhnout.

Podél potoka a přes kopeček do Bílovic

Po seběhu z Babic vede nádherná úzká cestička podél potoka na kopeček nad Bílovicemi nad Svitavou, kde je další občerstvovačka. Zde jsem opět předběhl pár lidí. Úkol zněl jasně - pořád se pohybovat dopředu a nikde se nezdržovat. Fungovalo to :-)

Když vběhnete do Bílovic, tak musíte proběhnout několika úzkými uličkami, kde je plno schodů a každý je jinak velký. S dřevěnýma nohama je to naprosto luxusní záležitost. Taková trailově-atletická běžecká abeceda pro samouky :-)

K občerstvovačce se pak dostanete přes úzký most vedoucí přes řeku Svitavu. Na mostě mi fandila jakási rodinka na procházce a snažili se mi namluvit, že ještě kousek a budu v cíli. No, vlastně měli pravdu. Už jen půlmaraton a jsem tam :-)

Občerstvovačka a hurá nahoru nad Bílovice

Při seběhu do Adamova jsem začal cítit chodidla a měl jsem v plánu, že v Bílovicích sundám botky a promažu chodidla vazelínou, abych předešel otlakům. Ale závod je závod, takže jsem plán odpískal a opět jsem občerstvovačku absolvoval rychlostí světla. Při odchodu jsem si opět všiml, že i zde mají pivo. Sakra, není to trapný? Není! V rámci hesla „I dítě má žízeň“ jsem do sebe kopnul přistavený škopek a pokračoval v závodu.

Z Bílovic se musíte vyškrábat na kopec, kde je další kontrola. Po procvaknutí kartičky to pálíte opět do údolí řeky Svitavy. Nahoru jsem neběžel, snažil jsem se „vydýchat“ chmelový ionťák a aspoň trochu srazit tepovku a dát se dokupy. Z kontrolního bodu jsem měl plán, běžet až do Útěchova. Čekal mě tedy asi 1,5 km seběh, pak asi kilometr podél železniční trati k další kontrole a poté asi 4 km dlouhý táhlý výběh až do Útěchova k další občerstvovačce. Zatnul jsem zuby a začal rubat. Seběh i rovinka byly v pohodě. Horší to bylo na začátku výběhu. Hlavní je udržet tempo a nepolevovat. Když nemůžeš, tak přidej, říkal Emil Zátopek. Zabral jsem a nohy se chytily.

Asi v půlce výběhu jsem potkal borce, co měl místo hůlek dva obrovský klacky. Doufám, že to nebyl někdo, kdo četl můj článek (doporučoval jsem absolvovat závod bez holí, protože mi vloni zavazely) a nebyl pak smutnej, že je nemá. Jestli jo, tak sorry, ale já prostě hole nepotřeboval ;-)

Celý výběh jsem stíhal drobnou slečnu v růžovým triku. Neměla žádný batoh, ani ledvinku. Jen v ruce půllitrovou PETku a strojové tempo. Zastavila jen v polovině kopce, kde se opřela o strom, vyhnala křečky z lýtek a valila dál. Doběhl jsem ji až v Útěchově a pogratuloval jsem ji k masakroznímu výkonu. Boží žena!

Útěchov a začíná krize!

Když jsem doběhl na občerstvovačku do Útěchova, tak mi začalo být divně. V břichu to škrundalo a nemohl jsem do sebe nic dostat. Dlouho jsem nic nesnědl a musel jsem to řešit. Kopnul jsem do sebe kelímek coly a do ruky jsem vzal krajíc chleba se sádlem a solí. Soukal jsem to do sebe asi kilometr. Bylo mi zle, běžet jsem nemohl, jíst jsem nemohl, pít taky ne. Snažil jsem se držet aspoň nějaké tempo, ale šlo to špatně. Dalších 7 kilometrů jsem šel víc než hodinu. V pohodě by se to dalo běžet, ale mě to nešlo. Bylo mi fakt zle. Ztrácel jsem minutu za minutou, morálka byla na nule. Smůla, 7,5 hodiny nevyjde :-(

Svatebčanem proti své vůli

Když jsem probíhal rančem u Ořešína, tak jsem zjistil, že na trase právě probíhá svatba. Do ranče zrovna přijel ženich s nevěstou a tak trochu mi spolu se svatebčany zavazeli. Nedá se nic dělat, proběhnu to. Davem jsem se proplítal zrovna ve chvíli, když šťastní novomanželé vylezli z nablýskané bílé Tesly a fotograf je začal fotit. Když jsem byl skoro u nich (nebo spíše za nimi), tak šlyším fotografa: „Asi budete mít na fotce běžce.“ Přidám a omlouvám se: „Sorry, nestíhám. Není čas, ztrácet čas.“ Asi padesát svatebčanů včetně novomanželů chytají záchvat smíchu a začínají mi fandit. Kotel, jak na Zeggama - Aizkorri. Jen škoda, že to nebylo o pár minut později. Možná bych chytil kytku :-)

Po krátké euforii se mi opět kroutí břicho a zpomaluju. Přeju si, ať už je to za mnou. Soustředím se to, abych dával jednu nohu před druhou a hlavně nespletl pořadí. Mým hlavním cílem jsou Soběšice a Zamilovaný hájek. Musím přežít a aspoň překonat loňský čas Ondry, který to dal za 8 hodin a 17 minut. Bude to těsný.

Jsem KO

V Soběšicích je předposlední kontrola v lesíku na křižovatce. Přibíhám totálně prošitý na křižovatku, vidím černobíle, je mi zle. Podávám kartičku paní v červeném pořadatelském triku. Paní vypadá dost překvapeně a ptá se mě, co jako má dělat. Sakra, jsem mimo. Ta paní není pořadatel, jen tam venčí psa. Opodál stojí dvě důchodkyně, smějí se a říkají něco o tom, že orientační běh je náročný sport. Uff, mám fakt dost :-)

Ožívám

Na druhý pokus jsem tedy prošel kontrolou a trochu jsem i ožil. Na krizích je dobré to, že většinou přejdou stejně tak rychle, jak přišly. Zrychluju a sbíhám ze Zamilovaného hájku do města, kde je u mostu poslední kontrola. Z dálky kontroluju, jestli je to opravdu kontrola. Za běhu podávám mlaďochovi kartičku a sprintuju skrz sídliště do areálu bazénu, kde jsme ráno startovali. Upravuju se, zatahuju břicho a rozhlížím se, kde je Dan Orálek s foťákem. Jsem tak KO, že je mi jedno, že ho nikde nevidím. Cílem probíhám v čase 8 hodin, 13 minut, 27 vteřin na celkovém 107. místě. Oproti loňskému ročníku jsem se zlepšil o 58 minut. Pecka! :-)


Nádherná finisherská medaile.

Brněnský masakr je nádhernej masakr

I když mám radši závody v horách, tak tenhle závod je moje jasná srdcovka. Sympatičtí organizátoři, super servis a nádherná příroda tvoří dohromady něco, co se mojí hlavě a kupodivu i nohám prostě líbí. Pokud si chcete zkusit ultramaraton a myslíte si, že zatím nemáte na nějaké závody v horách, tak vám Brněnský masakr rozhodně doporučuju. Je to opravdu běhavá a skvěle značená a zabezpečená trasa, která se vám určitě bude líbit :-)

Masakřík

A pokud se nebudete cítit na dlouhou trasu 63 km, tak se můžete přihlásit na krátký 30 km „masakřík“, který vede po stejné (zkrácené) trase. A mimochodem - tuhle třicítku běžel letos další „Trailraňák“ Tom a doběhl na výborném 9. místě (5. v kategorii). 30 km dal za 2 hodiny a 44 minut. Tom říkal, že ho do teď závody nijak netáhly. Po zážitku z Masakru prý ale mění názor a začíná přemýšlet o delší variantě a dalších závodech. Tome, to by bylo skvělý! :-)

Takže díky pořadatelům za super závod a všem, co dokončili závod samozřejmě gratuluju. A vy, co jste z nějakého důvodu nedokončili nezoufejte. I cesta může být cíl a nedokončený závod není nic jiného než sbírání nových zkušeností. A bez zkušeností se prostě ultra běhat nedá :-)

Mohlo by vás zajímat:

Video - Movescount záznam z hodinek Suunto

Brněnský masakr 2015 - fotogalerie:

Máte dotaz? Použijte formulář a napište nám.

Položky označené * jsou povinné
Vaše jméno a příjmení
* Váš e-mail
Váš telefon
* Vaše zpráva

Sem napište svůj dotaz nebo vzkaz.

Vyplňte prosím výsledek (číslo)
* tři plus pět

V tuto chvíli není v plánu žádný závod

V nejbližší době nemáme v plánu se účastnit žádného závodu. Je možné, že zrovna není sezona.