Doporučujeme:

Report ze Skymarathonu aneb masakr ve Špindlu

Parametry špindlerovského Skymarathonu nemohly nechat klidným jediného českého sebemasochistu odkojeného sprinty na Sucháč, Andrlák či Milešovku. Proto jsme s Ondrou neváhali a hned od začátku jsme měli jasno, že do Špindlu určitě dorazíme.

Pár základních informací pro ty, co nevědí, o jaký závod jde:

Délka: 47 km
Převýšení: + 2600 m

Převýšení:

Mapa trasy:

Odjíždíme!

Odjezd proběhl za velkého aplausu naší jedné fanynky (fotila), která odjížděla s námi. Slovy klasika: „Příchodem nás dvou se počet lidí ztrojnásobil.

Do Špindlerova Mlýna jsme vyrazili už v pátek v podvečer a cestou jsme hodili na Facebook fotku s dotazem, jestli s náma někdo večer vyrazí na jedno až čtyři. A tahle fotka nám přistála v komentářích: „RUNGO už na vás čeká.“ :-) No, když jsme dojeli, tak už kluci spali, takže jsme vyrazili sami a stálo to za to. Ale to je na úplně jiný příběh.

Večer šohaj, ráno šohaj!

Vstali jsme brzy, v levných hadrech Salomon jsme sedli na obrubák před shopem BOGNER s předraženýma hadrama, utáhli botky a šli jsme se trochu proklusnout. Cestou jsme taky vyzvedli závodní čísla. Jak vidíte na fotce, tak Ondra zatím vůbec nevěděl, že na trase pořadatel postavil několik maratonských zdí…

Jdeme na to!

Pohodička a trochu nervozity před startem. Jak jsem psal na Facebooku - dle startovních čísel vidíte, že jsme měli v plánu dát si na trase maximálně tři dvanáctky. Nakonec z toho byly čtyři piva a celý plán byl v trapu! Pravděpodobně budeme trvat na opakování závěrečného ceremoniálu!

Věděl jsem, kolik toho Ondra večer vypil, ráno nevypil a nenasnídal. Zatímco já v noci zavodňoval PH Alkalotem, u snídaně jsem se napráskal vším, co leželo na švédských stolech a před startem jsem pil, co to šlo. Jak vidíte, tak už na startu jsem začal tušit, že Ondra bude cestou trpět nedostatkem motivace :-)

Odstartováno!

Dav nás semlel brutálním tempem, připadal jsem si jako v pelotonu kol. Sám bych takhle rychlý tempo nikdy v životě neudržel.

Hlavně nepropadat panice!

Po několika kilometrech jsme se propracovali na pozice, které si zasloužíme. Takže jsme se propadli někam hluboko do druhé poloviny startovního pole a začali jsme závodit. Sami se sebou. Začalo být opravdu horko. Lezli jsme do každého potůčku, který jsme míjeli. Když kolem nás proběhl borec a měl na hlavě ručník (stopař po galaxii to nebyl), tak Ondra začal s nějakou historkou o tom, že viděl dokument o speciálním ručníku, který chladí a stojí tři stovky. Zeptal jsem se ho, jestli to není náhodou „mokrý ručník“, což nás i okolní závodníky na chvíli vyřadilo z provozu.

Hurá, vidíme Pláně. Wait for it...

Tohle je přesně ten okamžik, kdy si říkáte, jestli jdete dobře. Vidíme černou sjezdovku ve Svatém Petru, ale jdeme přesně na druhou stranu. Už hrozně dlouho ale jdeme na druhou stranu. Sakra! :-)

Pohoda, super nálada, krásná příroda a super kopec. Mít s sebou ještě kytáru, tak je z toho skvělej čundr.

První krize aneb když nemůžeš, tak přidej

A je to tady. Finální kopec na rozcestí u Růženčiny zahrádky a Ondra říká něco o tom, že tam psali RUM a ne RUN. A potom mizí daleko a hlavně hluboko za mnou.

Opět spolu. Ondra vytáhl z batohu jabko o velikosti melounu, narval si ho do obličeje, protáhnul krok a u Labské mě dorazil. Jeho výrazu si nevšímejte, občas dostává dobrej nápad :) Vzhledem k tomu, že se z jedné krize vylízal a já do jedné padal, tak jsme šli rovnou do místní restaurace, kde jsme si dali hádejte co. Colu.

A pivo.

Legenda nelhala. Když ve slově „ionťák“ vynecháte dvě písmena a tři prohodíte, vyjde vám „pivo“. To není náhoda!

Seběh od Labské boude se vinul v okolí krásných horských chat, kde jsme prostě neodolali. Tohle bylo tuším na Medvědích boudách. Rychlost vypití našich piv se rovnala průměrnému vypití piva na kontrolním stanovišti Mistrovství světa v běhu z Dlouhé Třebové do Řetové a pití dvou lahvových piv. Tedy hned!

Začíná dráma, nestíhám fotit

Když jsme se blížili k Boudě u Bílého Labe, tak mi začlo být jasné, že vzhledem k tomu, jak vypadá závěrečných cca 20 km trasy, tak by nám tímto tempem nemusel stačit časový limit (10,5 hodiny). U Erlebachových bud jsme měli k dobré nějaké 3 hodiny, ale to vůbec nic neznamenalo. Závěr byl krutě do kopce. Nestíhal jsem, tak jsem přestal fotit. Začal pro nás závod a jak psal ve svém reportu Lukáš Kropík (viz níže) - byl to závod o život a tak trochu jsme v něm hráli roli.

U Erlebachových bud jsme poněkolikáté potkali čahouna, co sotva běžel. Říkal, že končí. Takže jsme ho začli povzbuzovat a zpracovávat, že už jsme v druhé polovině a že by to prostě mohl dokončit s námi. Vodu měl, gely měl, my měli peníze na pivo a dobrou náladu. Borec tedy nakonec zjistil, že vlastně nikam domů nespěchá a že by to teda s námi zkusil. Říkejme mu pracovně třeba „Doktor“ (on je totiž opravdu doktor, tedy medicíny).

První borci jsou v cíli

Mezitím máme zprávy z cíle, že dobíhá vítěz Vítek Pavlišta ve fantastickým čase 4:31:30. Gratulujeme :-)

A první žena Kateřina Matrasová v super čase 5:02:26, mimochodem celkově 5. místo mezi muži a matka devítiměsíčních dvojčat. Taktéž gratulujeme :-)

A zatímco my jsem rubali na trase, tak v cíli proběhlo vyhlášení vítězů. Na třetím místě Zuzka Urbancová, která společně s Honzou Bartasem stojí za výborným punktrailovým webem Trailove.cz. Ahóóój Trailováci :-)

Druhá krize

Po tom, co jsme úspěšně (po asi čtvrthodinových pokusech) povolili Ondrovy hole, který nechal celou zimu oxidovat v garáži, jsme vyklusali a zklusali nad Špindlerův Mlýn a začli jsme společně s Doktorem stoupat na Kozí hřbety. V tu chvíli jsme si uvědomil, že Ondra už asi hodinu nemluví. Když začal stoupák na Kozí hřbety, tak zasedl a začal mlátit hlavou do další maratonské zdi. Bylo mu špatně od žaludku a nemohl do sebe nic dostat (viz fotka). Mimo to nám taky docházela voda. Nakonec něco slupnul a začali jsme pomalu stoupat nahoru. Dva kroky vpřed, čtyři kroky vzad. I tak jsem se od Ondry vzdaloval až jsem ho nakonec ztratil z dohledu. Řekl jsem si tedy, že seběhnu z Kozích hřbetů, počkám chvíli na začátku Špindlu u odbočky ke Stohu a uvidím, co se bude dít.

Vzhůru dolů!

Když jsme zahnuli opět dolů směrem ke Špindlu, tak mi Doktor říká: „Mohl bys běžet o tečku rychleji? Mě to takhle nevyhovuje.“ Nemám problém! Nohy jako nezničitelné sloupy z betonu, drtil jsem kamenné schody po čtyřech, houpal jsem se na liánách okolních borovic, skákal po zádech nechápajících turistů. Letěl jsem dolů jako blázen. Já versus Kozí hřbety - jednoznačně 1:0. Dole se zastavím a doktor nikde. Objednám malou desítku a velkou colu a doktor pořád nikde. Sedám, sundám boty a doktor nikde. Promažu sežehnutá chodidla vazelínou, přibíhá doktor a při pohledu na moje chodidla se ptá, jestli mám jehlu a jodovou tinkturu. Nemám. Musí stačit vazelína a dobrá nálada. Koupím doktorovi pivo a hele, kdo dobíhá - nesmrtelný Ondra. Něco pojedl a zase ožil. Super zpráva, jdeme opět ve třech.

A bojujeme dál - Stoh, seběh a Pláně - trápíme se

Pokračujeme opět ve spěchu bez fotek a sbíháme ke Stohu. Před Stohem probíháme kolem chaty, kde probíhá nějaké dámské loučení se svobodou. Ondra vidí ty kocoury v růžovejch šatičkách a simuluje zánět okostice. Když mu řeknu, že okostice je na noze (drží se za hlavu), tak zkouší únavovou zlomeninu ruky. Vytáhnu z pinglu bič a ženu ho pod Stoh, kde je konečně občerstvovačka.

Ondru i Doktora popoháním - není čas, ztrácet čas. Dotankováváme pití, hážeme do sebe banány a přes úzký mostek valíme směr sjezdovka Stoh, jejíž maximální sklon se prý blíží 64 % (průměrný má být 38,9 %). Na Stohu byla taktika jasná - půjdem od sloupu ke sloupu (lanovky) a u sloupu vždy vydechneme. Celkem nás čekalo 8 a půl sloupu. Když jsme začali stoupat, tak přišel ten den snad první mrak a zakryl slunce. Takže jsme se všichni tři bez větších problémů celkem rychle vydrápali nahoru.

Po rychlém seběhu do Svatého Petra jsme zjistili, že trasa nevede až úplně dolů k lanovce, ale jen nad poslední dolní zlom sjezdovky. Druhá zpráva byla, že nahoru nepolezeme pod lanem čtyřsedačky (kudy nás původně vedla GPSka od pořadatele), ale půjdeme nahoru přímo po sjezdovce. Zabral jsem a okamžitě jsem klukům odskočil. Vzdáleností byla tahle černá sjezdovka o dost delší než Stoh, ale dalo se to, protože nebyla tak prudká. Cestou nahoru jsem „vzal“ tak 10 závodníků. Když jsem vylítl nahoru, tak jsem se podíval na hodinky a zase jsem se začal bát o limit závodu (10,5 hodiny). Ondru s Doktorem jsem přes „buben“ sjezdovky neviděl, ale doufal jsem, že mě docvaknou na seběhu. Tohle musím dokončit se ctí! Prolítl jsem kolem slečny s vodou a valil jsem dál po trase směrem k seběhu do cíle.

Sakra, průser!

Když trasa odbočila z modré sjezdovky vedoucí z Plání, tak jsem míjel černého offroada s blikajícím majákem. V tu chvíli jsem ještě nic nechápal. Po dalších asi padesáti metrech jsem pochopil. Bylo to auto Horské služby. Na cestě byl hlouček cca pěti závodníků a dvou záchranářů, kteří resuscitovali jednoho ze závodníků. Přiběhl jsem k nim, hodil jsem hole do borůvek a šel jsem jim pomoc s naložením borce (jmenuje se Ondřej) do nafukovacího vaku. V tu chvíli jsem zavzpomínal na rok a půl strávený u záchranky. Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.

Sakra, to jej průser. Ondřej měl rozšířené zorničky a upadal do bězvědomí. Dle dat z oxymetru na tom byl hodně špatně. Záchranáři se mu snažili navléct kyslíkovou masku, ale Ondřej si ji neustále sundával. Když se nám ji podařilo konečně pevně nasadit, tak se zjevil můj starý známý Doktor, který mu ji sundal. Tak jsem ho sprdnul s tím, ať mu to nesundává a vzápětí jsem si uvědomil, že mimo to, že jsme mu celý závod říkali Doktore, je doktor a ví, co dělá (Doktore, sorry :-) ). Takže Doktor/doktor zkontroloval dech a jestli nemá zapadený jazyk. Pomohl nám naložit Ondřeje na lehátko, prakticky zabalil těžce vybojovaný závod (do té doby prý běžel nejdále 20 kilometrů…) a odběhl s Horskou službou k jejich autu respektive k přivolanému vrtulníku. Frajer. Když odjížděli, tak jsem na ně ještě houknul, jestli jim náhodou nechybí ta krabice, kterou s sebou vozí místo doktora. Nechali to ležet v boruvkách. To by bylo drahý :-)

Sbíhám dolů a potkávám Romana Chládka z Runsport Teamu

Takže co dál. Sebral jsem hole a napálil to sedmimílovými skoky po rozbité kořeníté cestě, která vedla rovnou dolů směr Špindl. Cestou jsem ještě předběhl Romana Chládka (chudák měl celou cestu trable s žaludkem, ale dokončil!) z Runsport Teamu Roberta Krupičky s druhým borcem (omlouvám se, nepamatuju si jméno). Prolítl jsem kolem nich a pálil jsem to směrem k dolnímu konci Hromovky. Na Hromovce jsem zatnul zuby a dalo by se říct, že jsem ji sjel šusem. Na Hromovce jsem vzal ještě jednu závodnici.

Na rovince vedoucí do cíle jsem zahlídl tohodle kluka s holkou, nasadil jsem bomby a doběhl je s tím, že je třeba hecnu a dáme finiš. Když jsem kolem nich letěl a mrkal na ně, tak se zasmáli a nic. Dobře, finále jdu sám.

Zastavit? Rozhodně!

V cíli jsem za 9 hodin 59 minut 12 vteřin. Tedy šnečím tempem na jistotu, ale červenou lucernu jsem z batohu vytáhnout nemusel :-)

V cíli jsem prohodil pár slov s šéfem organizátorského týmu, bývalým špičkovým triatlonistou a hlavně prvním českým borcem, co dal legendárního Ironmana pod 9 hodin. Sympaťák a velkej frajer. Martine, díky za super organizaci :)

Ondra je v cíli

A hele ho, Ondra nakonec „přežil“ a valí do cíle. Vidíte, jak si ho škodolibě fotím? :-) Je to tam!

A teď sledujte. Ondra probíhá cílem a běží k němu pes. Co to sakra je?

Ondra ulehá a vedle něj lehá druhej pes. Ptal jsem se ho cestou domů, co to mělo bejt. Jediná věta, kterou jsme z něj dostali byla: „To asi ten můj vlk!“

Doktor je BŮH!

Kecáme v cíli, když najednou na cílové rovince náš starý známý Doktor! Předal „pacienta“ záchranářům z vrtulníku, kopl do vrtule a závod prostě dokončil a hlavně v limitu". Od pořadatelů dostal za pomoc se záchranou flašku šampusu. Borec. Doktore, děkujeme, Davide :-)

Jak probíhal náš dnešní závod tak nějak popisuje tahle fotka. Sláva vítězům, čest poraženým :-)

Jaký to teda bylo?

Honza Bartas někde psal, že vůbec nezávodíme a že jsme pořád v hospodě. Zprávy z Facebooku však hovořily jasně - závodíme. Historie se neptá jak, ale pamatuje si výsledky a my jsme to zvládli. Tenhle závod jsme si fakt užili a splnil přesně to, co tvrdí lyžař Martin Koukal:

„Zážitek nemusí být hezký, hlavně když je silný!“.

Video - Movescount záznam z hodinek Suunto

Mohlo by vás zajímat:

A ještě jedna věc...

Na trase nás oslovil kopec lidí, kteří nám říkali, že se jim tenhle web líbí. Takže všem samozřejmě moc děkujeme. Tohle je přesně to, co nás na tom baví :-)

A samozřejmě taky díky všem, co byli u záchrany Ondřeje!

Máte dotaz? Použijte formulář a napište nám.

Položky označené * jsou povinné
Vaše jméno a příjmení
* Váš e-mail
Váš telefon
* Vaše zpráva

Sem napište svůj dotaz nebo vzkaz.

Vyplňte prosím výsledek (číslo)
* tři plus pět

V tuto chvíli není v plánu žádný závod

V nejbližší době nemáme v plánu se účastnit žádného závodu. Je možné, že zrovna není sezona.