Část I - Příprava 2014
Leden
Je to přesně rok, co jsem začala běhat a s čím dál větší uspěsností pokonávala vzdálenosti z bodu A do bodu B. Usmívám se, symbolicky poplácávám svoje běžecké boty a následně vybíhám na trénink do letošní pseudo zimy.
Únor
Připomínají se mi moje první loňské závody. Celých 6,5km!! Ani nevíte, kolik v tom bylo krásy a radosti! I přes fakt, že jsem se nacházela v brněském parku Lužánky, dmula jsem se pýchou za svůj heroický výkon (42 min na 6,5km) jako Sandokan.
Březen
Na webu mi vybíhá reklama na olomoucký 1/2 maraton. Další nostalgie, (opět) první závod nad 10 km. Díky 2Run. Je čas jít dál holka. 21.6. pěkná symbolika, klik a přihláška na 21,0975 km je tam.
Duben
Manžel mě odváží k lékaři. Natažení zádového svalu, sakra. Dělám na fyzioterapeuta psí oči. Já chci trénovat!!
Květen
Zuřivě listuji zahraniční verzí časopisu Runner's World. Hledám něco jako ABC přežití 1/2 maratonu.
Červen
Na tréninku překonávám další mezník v mém životě. Jmenuje se 15km. Bez potlesku, přátel a zapálených fanoušků. Jsem sama, funím někde pod beskydským kopcem, ale jedno vím určitě a to, že v Olomouci to dám!
Část II - 21. 6. 2014
16:00 hodin
Zvoní mi telefon. Bratrův rozzářený obličej z fotografie na displeji se dožaduje mojí pozornosti. Zvedám to a on s jistou obavou v hlase pronese „Právě jsem si uvědomil co chceš udělat strašnýho...“ Já pro sebe: „Bože to nedám …“
17:00 hodin
Čas srazu naší 5-členné výpravy (4 běžci a fotoreportérka Hanka). Dva profíci Kuba a Michal aspirují na čas 1:40. Další zkušený běžec Honza na 2:00 a pak jsem tu já... aneb oddělení nadějných začátečníků. Plánovaný čas 2:30, i když doufám v 2:15, ale pro jistotu tajně.
18:30 hodin
Tok myšlenek, prerušuje helikoptéra monitorující mraveniště bežců pod sebou. Pozoruji, jak pomalu pluje vzduchem a zároveň hodnotím počasí, které je podle mě ideální, trošku chladno cca 15 °C, možná bude pršet, ale to mi vůbec nevadí, alespoň nebudu potřebovat houbičky za krk...
18:45 hodin
Lehkou rozcvičkou zaháním husí kůži. Mám na sobě jen bežeckou sukni a tílko, na zádech mi leží trailový batoh, protože je přece milion věcí, co prostě potřebuji (voda, gel, doklady, kapesníky, mp3..pomalu se divím, že nemám v zásobě noviny a kapesní nůž).
Další pohledy a myšlenky už směřuji před sebe, do stran, pozoruji ostatní běžce. Mají také obavy?
19:00 hodin
Je to tady. Start, symfonie zvuků a bouřlivý potlesk. Teď se teprve ověří, co ve mě je. Jestli náhodou naděje začátečníka neumře po pár kilometrech. V klidu se rozklusávám a neustále hlídám očima kde je vodič na můj vysněný cíl. Ikdyž se snažím držet mezi 8,5 až 9km na hodinu, oddaluji se od skupiny směrem kupředu. Moje pozice se ustalí někde mezi časem na 2:15 a 2:30.
20:10 hodin
Běží se mi podezřele dobře. Zastavuji na čerpací stanici na 10. kilometru. V klidu přejdu do chůze podle instrukcí z běžeckého magazínu Tempo, chladím se doušky vody a saju energetický gel.
20:45 hodin
Tady jsem člověkem. Musím, nemusím, musím, nemusím...musím, příroda vyhrává. Zastavuji, odskočím si, ale s obavou, že po 15 kilometrech to není dobry nápad. Nohy se lehce chvějí. Každý kilometr nad bude novou zkušeností. Rozklus mezi další učastníky závodu už jde ztuha.
21:15 hodin
Upřímně i přes veškerou snahu organizátorů je mi úplně jedno, že běžím mezi krásami centra města Olomouc. Netuším ani do jakých hlubin se propadl můj čas. Mám křeč v lýtku... ne vlastně v obou. Mohla bych být hlavní protagonistou v klipu Frankie goes home..
Vim, že jestli teď zastavím, tak je to konec. Zůstanu ležet na chodníku a budou mě akorát tak ohlodávat vlčáci ... Au.
21:30 hodin
Ještě stále se pohybuji. 200 m do cile... 100m do cile... Slyším moderátora, jak komentuje můj příchod do záře praporů a světel. Usmívám se, ale tak popravde je mi mizerně.
21:32 hodin
Bože je to tady, jooooooooooo 21,0975 km! Jooooo! Obrat o 180 stupňů. Euforie z nuly na sto během pár sekund, tudíž mizerii už neřeším ... teď musím najít hlavně svoje nohy...
Část III - A o tom to je..
22.6.2014
V polotuhé pozici sedím u ranní kávy. Facebook zaplavují gratulace a naše běžecká čtveřice neustále žije dojmy z předchozího dne. Klukům se povedlo, co si předsevzali. 2x čas 1:39, dále 1:57 a nakonec mých 2:32 ... úžasných 2:32! Ačkoli závěr závodu byl bolestivý, nikdy bych neměnila ani jediný metr nových zkušeností. Protože ne nadarmo se říká, že život začíná za konfortní zónou. A běh o překonávání těch našich osobních zón určitě je.
Autor: Renata Dębicka
Fotografie: Hanna Kralikova - HK Photography
