Doporučujeme:

Limone Skyrunning Extreme Skyrace 2018

Když jsem byl před rokem s Robertem Krupičkou, coby jeho doprovod, v Limone sul Garda na Skyrace, tak jsem říkal, že takovou prasárnu bych nikdy nešel. Nadvakrát jsem si obešel skoro celou trasu a byl jsem přesvědčený, že tohle bych nedal. Rok se s rokem sešel a já byl přihlášen. Jak překvapivé :)

A teď info k závodu

V Limone sul Garda je tradičně finále skyrunningového světového poháru. V pátek se běží Vertical Kilometer (délka 3700 m, převýšení 1080 m) a v sobotu Skyrace, který zde má označení Extreme (délka 29 km, převýšení 2500+ m). Pokud chcete běžet některý z těchto závodů, tak se stačí včas zaregistrovat. Za cenu okolo 50 € si koupíte startovní číslo s dárkem od reklamního partnera závodu. Nic složitého…

Pro tenhle výlet jsem ukecal kámoše Kočku (ten se moc ukecávat nenechal) a majitele obchodu runsport.cz Jindru Sadílka, který mě v těhle blbinách materiálně podporuje. A mimo to má taky Jindra Mercedes V-Classe, což se na takovou cestu do Itálie prostě hodí :)

Noční přesun

Do Limone jsme jeli přes noc a ráno jsme byli na místě. Trochu jsme se prospali a vydali jsme se na průzkum prvních několik set výškových metrů trasy Vertical Kilometeru, která stejně jako Skyrace vede ve skále nad městem. Ze startovní čáry prakticky vidíte do cíle, který je na vrcholku Cima di Mugheira nad městem. Celá trasa vede po úzkém trailu ve vápencové skále. Občas nějaké to lano a kramle. Škrábete se přes tisíc výškových metrů po cestičce s fantastickým výhledem na Lago di Garda. Pokud máte závratě, tak si radši skočte na kafe a nechte si to vyprávět.

Výletíme na Monte Baldo

V den závodu VK jsme ráno vyrazili na rychlovýlet na protější břeh jezera, kde je městečko Malcesine, ze kterého se dá vyjet lanovkou na masiv Monte Baldo, který se táhne nad jezerem. Pokud budete někdy na Gardě, tak tenhle výlet rozhodně doporučuju. Výhledy z Monte Baldo jsou neskutečný. Jen dejte pozor na ceny nahoře na kopci. Jsou to palby. Myslel jsem, že budu muset při placení vybrat stavebko :) Využili jsme parádních podmínek na hřebenu a natočili a nafotili jsme pár obrázků pro runsport.cz. Tohle u nás v ČR prostě nevyrobíš :)


Takové krásné výhledy mají na masivu Monte Baldo :)

Limone Vertical Kilometer

Po přistání zpět v Limone jsme se zaregistrovali a šli jsme fotit a natáčet Vertical Kilometer. Se skoro minutovým náskokem vyhrál Remi Bonnet z týmu Salomon. Vertikální kilák zvládl za neuvěřitelných 36 minut a 2 vteřiny. Mrkněte, co jsme natočili :)

Po VK jsme dali pivko a pak druhý, grappu a šlo se na kutě, protože ráno byl Den D, tedy Skyrace.

Vertikální kilometer - video

Limone Skyrunning Extreme Skyrace

Ráno jsem se rozklusnul a cestou domů koupil housky, prosciutto a čokoládový croissanty. Snídani jsem zalil čerstvou Jihlavankou a šlo se na věc. Před startem jsem ještě pokecal s Kočkou, který si dal mini skyrace, tedy závod na 10 km. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby na těch 10 km nenastoupal a nenaklesal víc než 700 metrů. V Limone je prostě všechno do kopce :)

Startujeme

Start, a více než dvoukilometrový sprint úzkýma uličkama Limone. Měl jsem pocit, že všichni, kdo měli hole, jeli od startu soupaž. Tohle bych zakázal. V tlačenici na startu jsem se snažil ještě před začátkem závodu utýct mýmu tradičnímu sandálovýmu soupeři Oktatamovi, ale nepovedlo se. Po startu začal píchat „jedna jedna“ a hned mi utekl. K tomuto souboji se ale ještě vrátím :)

První kopec je top!

Pak přišel první kopec. Na čtyřech kilákách si dáte přes 1100 výškových metrů. Ve skále, na úzkých stezkách plných vápencové suti. Pokud trpíte závratěmi, tak sem taky nelezte. Šel jsem tudy už potřetí a opět jsem pronesl tajemnou mantru „ty vole!“ Oktatama jsem pořád viděl několik serpentýn nad sebou. Říkal jsem si, že je to jen kousek, ale pak jsem si uvědomil, že takový tři, čtyří serpentýny jsou v tomhle terénu klidně pět minut. Neva, to půjde.

Doškrábete se do prostoru cíle vertikálního kilometru a přijde cca 500 výškových metrů seběh, který vás dovede do poloviny trasy VK. Pak lezete po čtyřech nějakých 500 výškových metrů a dostanete se na to samé místo, tedy cíl VK. V tu chvíli máte za sebou asi 12 km, nastoupáno skoro 1800 m a naklesáno asi 600 m. Na to, co máte ale ještě před sebou se vám ani nechce myslet. Totál šrot. V tomhle místě skončily šance mnoha skyrunningových legend.

Občerstvovačka v cíli VK

Zde na mě čekal Jindra z Runsportu, který se mě zeptal, jestli jdu dál nebo se na to vykašlu, předal mi gely a sdělil mi, že Oktatam je asi pět minut předemnou. Makej vole, rozkázal můj mozek a začal se těšit na večerní pivo. Kdyby jen věděl, co ho ještě čeká…

Trasa pak stoupá dalších asi 500 výškových metrů na nejvyšší bod trasy, který je vysoký asi jako Sněžka, tedy cca 1601 metrů nad mořem. Už to není tak prudké, ale je tam snad tisíc serpentýn. Kousek za Jindrou jsem narazil na totálně ruplýho Oktatama. Měl křeče, snažil se jít směrem vpřed, ale pletl si levou nohu s pravou. Spočítal jsem v hlavě svoje tablety Saltstick a řekl jsem si, že jednu přece můžu oželet. Obdaroval jsem ho, popřál mu tradiční „Makej vole“ a mazal dál.


Občerstvovačka v cíli VK - pekelný vedro.

„Běhavější“ střední část trasy

Než jsem se doškrábal na nejvyšší bod trasy, tak mě Oktatam dohnal. Táhli jsme se serpentýnama, dal se dokupy, natáhl krok (má asi dvoumetrový nohy) a docvakl mě. Po seběhu z tohodle kopce zase rupnul. Dal jsem mu poslední tabletu a zase jsem mu utekl. Už je to přece jenom jeden seběh. Ale jakej. Přepočítal jsem se. Když jsem se mrknul z hory dolů, tak to byla taková hloubka, že do Limone skoro nebylo vidět. To dám, nějak se skutálím.

Po vrcholku trasy se dostanete do úseku, kde je několik 50 až 100 metrů vysokých brdků. Pokud vás do teď trasa zabila, tak teď vaši mrtvolu začíná rozebírat na součástky. Brdky jsou tak prudký, že je nahoru i dolů lezete po čtyřech. A snažíte se nemyslet na to, že před sebou máte ještě cca 6 km dlouhý seběh, kde musíte naklesat přes 1400 výškových metrů v šíleným terénu.

Pokud jste dosud míjeli sedící závodníky přemítající o smyslu života, tak zde už narážíte na záchranáře, balící lidi do alufolií a sem tam nějaká ta sanitka. Mimochodem, nechápu, kudy sem s těma sanitkama jezdí, protože jsou zde cesty těžko sjízdný i na horským kole.


Jedno selfíčko s Oktatamem přímo z trasy :)

Vzhůru dolů za osvobozením do Limone

Pak přichází na řadu druhý a zároveň finální seběh, který vede úzkou stezkou, která se občas zařezává do hlubokého koryta plného ostrých vápencových kamenů. Nechtěl bych zde lehnout jako před měsícem na Chopku. Svoje nohy sice vidíš, ale rozhodně necítíš. Jen prostě víš, že je tam máš. A klesáš dolů směrem k Limone sul Garda, kde leží vysvobození v podobě cílové rovinky.

Na začátku seběhu se mi dostal do boty kámen. Zastavil jsem, abych si ho vyndal. Když jsem obouval botu, tak jsem ohnul nohu a to jsem neměl dělat. V půli stehna mi vyskočila boule o velikosti tenisáku. Tak jsem si trochu zapinkal a radši jsem už nohu moc neohýbal. No řeknu vám, moc dobře se s nataženýma nohama neběží :)

Oktatam žije!

A v tu chvíli mě opět dohnal Oktatam, kterej si někde zcela zjevně cucnul živé vody. Plácl mě přes rameno, zasmál se a říká: „Co je, vole?“. Odpovídám, že mám v botě kámen. A on: „Já jich mám plný boty.“ Běhá totiž v sandálech Luna. Dořekl to, a byl v tahu. Já tam zůstal stát. Žádnej gel, žádná voda, žádnej Saltstick. Jen kámen v botě a tenisák na stehně.

Vyklepal jsem botu a rozběhl jsem se. V tu chvíli jsem zjistil, že mám v botě klacek. No a co. Další křeč riskovat nebudu. Poskakoval jsem šíleným seběhem dál a kolem mě se valily davy místňáků, kteří to v tomhle bordelu umí.

Cíl!

„Jestli najdeš v životě cestu bez překážek, určitě nikam nevede.“ řekl A. C. Clarke. Ano, byl jsem na správné cestě. S tímto heslem v hlavě jsem se skutálel na cílovou rovinku, která vedla kousek po pláži a potom po pěší zóně na břehu nádhernýho jezera Garda.

Asi sto metrů před cílem stála naše česká parta ve složení Jindra Sadílek, Jirka Petr z českého AMER SPORTS a spol. a křičela na mě mantru „Makej vole!“ „Kolik dní jsem v těch horách byl?“ odpovídal jsem nadšeným fanouškům a řítil jsem se vstříc cílové čáře.

Cílem jsem proběhl v čase 5:33:37, nějakých 7 minut za sandálovým Oktatamem. Na 28 kilometrů strašidelný čas. Je ale potřeba vědět, že i vítěz Davide Magnini z týmu SALOMON to šel za necelé tři hodiny, což dělá průměrné tempo kolem 6 minut na kilák. Jak říkám, strašidelná trasa.

V cíli jsem se potkal s Oktatamem, kterého se právě Oscar Casal Mir (bojoval v tomhle závodě s Pascalem Eglim o celkové vítězství ve světovém poháru) ptal, jestli opravdu běžel v těch sandálech. S pokřikem, že vyhrál zmrzlinu pak odběhl ke zbytku SALOMON týmu. Sázka je sázka :)

Potom přišel Jindra Sadílek, kterého jsem poslal pro jeho meďáka s tím, že těch 150 metrů na barák nedojdu. Odvětil, že je to jen 150 výškových metrů a dám to, jak nic a poslal mě do háje. A pak mi přinesl Tom Buryška pivo. Nebudu vám popisovat, jak moc chutnalo, protože to prostě popsat nejde.

Večer šohaj, ráno šohaj!

Po zdolání uličky s příznačným jménem Via Rovina (nechápu, jak to v tom svahu mohli vydláždit) jsem se dobelhal na náš bydlík. Pak přišel na řadu hotelový bazén a večeře s naší partou, kterou jsme pasovali na Československý národní #MakejVole tým. A šli jsme spát. Zní to jako konec krásnýho dne, kdybych si ale cestou do našeho apartmánu nevzpomněl, že Ondra Fejfar mi kdysi vyprávěl o neskutečné závěrečné skyrunning party, která zde každoročně probíhá jako finále světovýho poháru. Vytočil jsem tedy Ondrovo číslo a nemusel jsem ho přemlouvat. Byl prakticky na cestě za písničkou. Sklusnul jsem opět Via Rovinu a šlo se na věc.


Moje triko po závodě. Trochu se prášilo :)

Tančilo se, pilo se, jedlo se. Dali jsme čtyři piva a víc vám k tomu neřeknu. Co se stalo v Limone, zůstane na Instagramu a Facebooku. Byl to přísnej mejdan. Jste zklamaný, že? :)

Na mejdanu jsme ještě s Ondrou probrali celý závod a zaujala mě jedna věc. Ondra říkal, že rupnul v brdcích okolo nejvyššího bodu trasy. Ŕíkal, že nahoru i dolů se táhl, nemohl se rozběhnout a nemohl s tím vůbec nic dělat. Čímž tak nějak popsal většinu mýho dne :)

Cestou zpátky jsme se stavili dvakrát do mekáče a bez ostychu jsem navštívil záchody pro invalidy. S těma nohama jsem je mohl využít naprosto oprávněně :)


A tuhle krásu jsem ještě stihl vyfotit cestou domů…

Mohlo by vás zajímat:

Video – můj záznam trasy na RELIVE

A takhle krásně jsme se měli na Monte Baldo

Máte dotaz? Použijte formulář a napište nám.

Položky označené * jsou povinné
Vaše jméno a příjmení
* Váš e-mail
Váš telefon
* Vaše zpráva

Sem napište svůj dotaz nebo vzkaz.

Vyplňte prosím výsledek (číslo)
* tři plus pět
Další závody »

Nadcházející závody