Doporučujeme:

Trailová Závist 2017 – tohle musíte zažít

Trailová Závist. Tak zní zaklínadlo, který rozbuší srdce každýho milovníka běhu mimo asfalt. A není to jen o trailech. Je to taky o super organizaci, skvělých lidech a totálním šrotu, kterej jdete na necelých 17 km dlouhé trase s převýšením necelých 700 metrů. Tyhle metry nastoupáte na pěti kopcích v těsné blízkosti Prahy, v okolí obce Zvole u Prahy.

Už od puberty :) mám na tenhle kout Prahy super vzpomínky. Zažil jsem tam pár výletů, i když dál směrem ke Slapské přehradě. Prostředí je ale stejný – listnatý lesy, skály a tajemný místa a vyhlídky. Závist, oppidium, Keltové, Hadí vyhlídka, trampové, indiáni, růžový podkolenky Honzy Bartase… Z každýho kousku trasy Trailové Závisti cítím tu tajemnou historii.


Takhle vypadá profil trasy.

Rýmička a bolístky jsou jasná známka formy!

Dva týdny před Závistí mě začala bolet noha. Klasickej zánět okostice, kterej se rozšířil až do lýtka, protože jsem se snažil noze odlehčovat. Sotva jsem lezl. Den před závodem jsem navíc měl zimnici a vynechal jsem trénink (trenére, sakra!) Slíbil jsem ale, že budu dělat řidiče, takže jsem v pět ráno vylezl z betle a vyrazil do Prahy.

Cestou jsem vyzvedl kámoše Ondru, kterej prolezl půlku Zélandu a nedělá mu problém jakákoliv akce, která zavání zážitkem. A taky Marcelku Mikuleckou (ano, je to ta vítězka Beskydské sedmičky, která mi kdysi v kanclu myla nádobí :) ). Proč to píšu? Protože s Marcelkou vedu letos nevyhlášenou soutěž o vítězství v závodech. Porazila mě letos na Perunovi, já jí potom na Králickým půlmaratonu. Obratem mi to vrátila na Králičák Skyrace a já na podzim vyrovnal skóre na 2:2 na Týnišťské desítce. Takže chápejte, že na Závisti šlo o všechno! :)

Do Zvole jsme přijeli asi hodinu před startem, ale stejně jsem byl nervozní, protože vloni mi to jaksi nevyšlo a byl jsem nucen si v průběhu závodu ehm… „odskočit.“ Chvíli před startem jsem navíc zjistil, že pasáž trasy, kde se mi to přihodilo se shodou okolností dle mapky závodu jmenuje „Hovísova rokle“, což mi taky sebedůvěry nepřidalo.


Naše výprava – Marcelka, já a Ondra (Foto: Jan Maťátko)

A teď k samotnýmu závodu

Na startu jsem se dle tradiční taktiky (vyrazit z první řady a pak se úspěšně propadnout, kam patřím) zařadil do první řady, hned vedle vedoucího borce české skyrunningové série a specialisty ze štatlu Toma Buryšky. Rekordman trasy Honza Bet Procházka a běžecký profesor Honza Havlíček hned na dohled. Tohle nemůže dopadnout špatně! Když Honza Bartas těsně před startem zahlásil do mikrofonu moje jméno s tím, že je na trase divá zvěř a nemáme dupat, jsem si byl jistý, že má skyrunningová hvězda stoupá. Jdeme na to!


Poslední vteřiny před startem. (Zdroj: Jan Maťátko)

Vyběhli jsme a hned v první zatáčce jsem si uvědomil, že jsem si v tom předstartovním stresu zapomněl vzít papírový kapesníčky. Pomodlil jsem se k Vesmíru a zapomněl na nahnědlé peripetie loňského ročníku. Trénuje mě Robert Krupička a stává se ze mě pravej závoďák. Dnes se bude závodit, nebyla jiná možnost!

K prvnímu seběhu jsem se přemístil přijemným tempem lehce pod 4 na kilák. Noha bolí, plíce hoří, peristaltika se nehlásí. Začíná první trailík zakončenej stojkou. Nic dlouhýho, nic prudkýho, ale rozhodně se zadejcháte.

Pak druhej seběh a další kopec – tentokrát je to super trail kolem potoka. Jedna zatáčka za druhou, skáčete přes potok, podlejzáte strom, přelejzáte strom – stezka členitá tak, že nemáte šanci chyti tempo. Boucháte ANP, ale líbí se vám to. Na konci zase stojka, kde hledáte klíče nebo přemejšlíte, jestli jste doma vypnuli troubu (no prostě nevíte, kam s rukama) :) A jste na Hadí vyhlídce – na stromech jsou omotaní plyšoví hadi a k tomu skvělej výhled do údolí.

Těsně před třetím seběhem mě plácá přes zadek kolegyně z Runsport Teamu Verča a já má pocit, že nic nevážím a letím těsně nad zemí. Trvalo to asi sto metrů – než mi utekla. Po seběhu je to po rovině a vím, že se blíží občerstvovačka. Dneska neplánuju lovečák a proto polykám gel a za průletu občerstvovačkou ho zapíjím teplým nápojem. Hlavou narážím do třetího kopce a přemýšlím, kde se stala chyba.


Už mi to běhá i nahoru. I s břichem :) (Zdroj: Raceshots.cz)

Mašinka ze Sloupnice jede

Třetí kopec je ze začátku takovej prudší, ale pak je to v pohodě …jsem si špatně zapamatoval z loňského ročníku. Reálně je to nejtěžší a nejdelší kopec na trase. Celou dobu brzdím a stejně tuším, že ze mě stříká laktát. Na rovince rozbíhám smrtící tempo a vzpomínám si, že za touhle rovinkou kopec pokračuje. Kochajíce se krásou okolí Oppidia Závist tepu asi milion a najednou za sebou slyším známý hlas: „Makej vole!“ Otočím se a za mnou Marcelka. Ne nadarmo jí říkám „Mašinka ze Sloupnice.“ Jak vidí dlouhej kopec, tak umí zabrat a to se právě stalo. S myšlenkou „Kdo se otáčí, prohrává“ to pálím seběhem směr Jarov. V dalším seběhu mě dobíhá Kristýna Hájková (vloni dala PTL - viz rozhovor), která evidentně vypadá, že je v luxusní formě. “Buď jsem na tom dobře nebo Kristýna špatně.“ přemýšlím nahlas a pálím to dál.

V seběhu jsem vdechnul energetickou tabletu od Enervitu a poprosil boha běhu, aby zabrala. Tak se i stalo. Šláplo mi to na přechodu předposledního kopce. Prolítl jsem kolem Kristýny a pálil to, co to dá k poslednímu kopci. Plán byl jasnej. Poslední seběh je hodně technickej, tam moc nenaženu. Půjdu ho na jistotu a napálím to v posledním výběhu. Marcelka mě nesmí dohnat.


Kolega z Runsport Teamu Tom Buryška na třetím fleku. (Foto: Jan Maťátko)

Poslední kopec

Plán je moc hezká věc. Ale závod vyžaduje činy. V seběhu jsem to napálil tak, až jsem se dole u kolejí lekl, jak jsem se tam tak rychle dostal. Na mírně stoupajícím krátkým asfaltovým úseku jsem zvolil pozvolný tempo, abych se vydejchal. Po letmým pohledu na měřák Suunto zjišťuju, že jdu pod pět na kilák. Jasně.

Serpetnýny nad asfaltkou jsem vyběhl, ani nevím jak. Marcelku jsem celou dobu viděl pod sebou, ale vzhledem k tomu, že se běželo serpentýnama, jsem si vůbec nebyl jistej, jak je za mnou daleko. Když už jsem viděl, že jsem nahoře, tak jsem se troufale odvážil na ní křiknout „Makej vole!“


V posledním seběhu jsem šel oblouky, jak z učebnice carvingu :) (Foto: Raceshots.cz)

Doběh do cíle už byl jen slabým odvarem předešlé hodiny a půl. Marcelka doběhla asi minutu za mnou :) V cíli jsem dostal na krk tradiční perníkovou medaili a stará známá legenda všech běhů nad sto kilometrů Olaf Čihák mi pogratuloval a odstřihl z boty čip. Když už jsme u Olafa, tak on je známka toho, že trasa bude opravdu atraktivní. Ať už běží nebo se účastní jako organizátor. Smekám před jeho zápalem a výkonama ať už na pole závodním nebo organizačním.

No a když už jsem nakousl tu organizaci, tak musím smeknout před Honzou a Zuzkou Bartasovými a jejich organizačním týmem. Takhle má vypadat závod, kterej si fakt užijete. Jste boží :)


Foto: Trailrun.cz

Trenér ví, co dělá. I když to někdy bolí

A teď trocha chlouby mé osoby, respektive trenéra Roberta Krupičky. Nějakým nedopatřením jsem za poslední dva měsíce přibral asi čtyři kila. Na závod jsem se nijak speciálně nepřipravoval. Od začátku prosince nabíhám objemy na další sezonu, takže jsem tam šel asi dva intervalový tréninky a jinak samý ploužení na nízký tepy. I tak jsem se oproti loňsku zlepšil o nějakých 18 minut, což je víc než minuta na kilák (šel jsem to za 1:38:50). Plán byl jít to zadrženě, což se mi povedlo. Takže co z toho vyplývá? Že trenér fakt ví, co dělá! Teď už jen shodit aspoň deset kilo a půjde to samo :)

Co příští rok?

Zdeněk Pohlreich říká, že „Nevyhrál nohy v bingu, aby se někde serval“, ale já se na Závisti příští rok servu rád znova, protože tenhle závod prostě nemá chybu. Neváhejte a dorazte taky ;)

Mohlo by vás zajímat:

Zde můžete mrknout, kudy vede trasa :)

Relive 'Trailová Závist'

Máte dotaz? Použijte formulář a napište nám.

Položky označené * jsou povinné
Vaše jméno a příjmení
* Váš e-mail
Váš telefon
* Vaše zpráva

Sem napište svůj dotaz nebo vzkaz.

Vyplňte prosím výsledek (číslo)
* tři plus pět

V tuto chvíli není v plánu žádný závod

V nejbližší době nemáme v plánu se účastnit žádného závodu. Je možné, že zrovna není sezona.