Doporučujeme:

MČR v horském maratonu - EPO Trail Maniacs Harrachov 2017

Pokud bych vám měl doporučit závod na příští sezonu, tak to bude rozhodně závod EPO Trail Maniacs v Harrachově, kterej se letos běžel taky jako MČR v horském maratonu. Proč doporučit? Protože tohle byla prostě pecka. Už večerní výklad trati v rodinném prostředí stánku s pípou a vtipnou partou organizátorů napověděl, že tohle nebude žádnej sterilní závod. Po tom, co jsme se dozvěděli, že místo repráků je zde chladící kostka a že trasa bude značena černou reflexní páskou Inov-8 (z druhé strany bílá), jsme se vydali do místního hostince, kde jsem si s obrovským překvapením zbytku výpravy dal místo piva citronovou vodu.

Startujeme

Ráno byl sraz půl hodiny před startem v cíli, odkud nás autobus odvezl do jakési polské dědiny, odkud se startovalo. Na startu se sešlo nějakých 70 lidí (dle startovní listiny), což nebylo zrovna moc, ale o to větší jména se tam objevily - orienťáci Honza Mrázek, Honza Bet Procházka a Honza Ferdinand Polášek, k tomu běžkyně světovýho formátu Anka Straková a taky bývalý reprezentační pilíř a Mirek Dušín českýho skyrunningu Honza Bartas :) Tyhle jména tak trochu zaručovaly, že tenhle závod bude něco extra. Kdo tomu ale dodal tu pátou hvězdičku byl Olaf Čihák - mj. organizátor legendární Pražské stovky, u kterýho mi bylo jasný, že trasa bude přísná, protože kvůli nějakýmu polnímu asfaltu by sem zrovna on určitě nejel. Tyvoe, tohle bude hustý :)

Někdo vyslovil to magické slovo „start“, představotvní svěrače se povolily a já si vyrazil užít krásnou sobotu. První kopec jsem šel po boku sympatickýho zubního lékaře Lukáše Hůlky, kterej mi několikrát řekl, že jdeme zbytečně rychle a pak mi utekl. Nenápadně jsem taky pozoroval, jak se mi vzdaluje mluvka „Doktor“, kterej byl s náma na kempu v Canazei, a se kterým mám nevyřízený účtu z padesátky KTRC ve Špindlu. Plán byl začít zvolna, nechat si Doktora utýct a ve druhé půlce ho zaříznout. No, už jsem ho ten den neviděl :)

OMG, tohle bude velké

Pak přišel první seběh a s ním měřená prémie. Představte si „cestu“, na který jsou naházený kameny různých velikostí a mezi tím teče potok. Podle mě by tam byl problém projet na enduro motorce. „Kdo to, co to, proč to, to si snad dělaj prdel?“ Přesně tohle jsem si myslel a vesele se kutálel vstříc cílové fotobuňce. Kousek předemnou mezi šutry dvakrát lehl asi dvoumetrovej borec s holema, a to tak, že jsem chvilku myslel, že ho budu oživovat. Plužení evidentně nezabíralo. Johohó, to je aspoň trasa sakra!


Takže tohle je ta rychlostní prémie :) (Autor: Lucie Rybářová)

Po seběhu byla první občerstvovačka, kde měli v kelímkách připravenou vodu, ionťák, colu a pivo. Jak jsem psal na začátku - žádnej sterilní závod, prostě pohoda :) Na druhej kopec jsem se vyškrábal docela v tempu a doběhl jsem na další občerstvovačku, která byla u chaty Špindler, kterou provozuje muž ocelových nohou a neprůstřelné mysli Zdeněk Kříž. Kdybyste viděli ten výhled… Tam by se dalo bydlet. Někde jsem četl, že má problém najít rovinu na tréninky techniky běhu. Hned jsem to pochopil, když jsem viděl ty kopce kolem. Zdendo, tohle ti závidím sakra!

Další seběh byl taky parádní. Vedl krásným kamenitým trailem až skoro do Špindlu. Celou cestu jste museli dávat bacha, kam šlapete, měnit délku kroku, poskakovat mezi kamenama. Super! Tohle kluci epácký vymysleli fakt skvěle.


Traily jako z katalogu :) (Autor: Lucie Rybářová)

Žral blesky, sral hromy

A pak to přišlo - Medvědín. Plán jsem měl, vždyť jsem ho šel před třema týdnama na Kilpi padině. Vyrazil jsem stejným tempem a po asi dvěstě výškových metrech jsem se málem poblil. Sakra, to je nějaký prudší nebo co. Stojím na místě už asi třetí minutu a pořád tepu 180. Vidím černobíle, navaluje se mi, točí se mi hlava. Zalehl jsem do trávy a několik minut ležel. Uff, co to bylo? Pak jsem zjistil, že před třema týdnama se šlo po červené sjezdovce. Dnes jsem šplhal černou. Tyhle dva kilometry jsem šel skoro hodinu. Nahoře na Medvědíně jsem padl na občerstvovačku. Slovy klasika: „Závod začíná, když se poprvý pobliješ.“

Mám tyhle chvíle rád. Jste v prdeli a musíte si to v hlavě poskládat, domluvit nohám a dát dokupy plán. Dobře, jsem na občerstvovačce, takže jídlo a pití mám. Nohy mě bolí, ale zas ne tolik, abych nemohl chodit. Je hezký počasí, stejně nemám co na práci a do Harrachova tak jako tak musím dojít. OK hlavo, tady máš pivo a vyrážíme do druhý půlky závodu. Mimochodem - prej jsem byl první, kdo si na tý občerstvovačce dal pivo. Se divim… :)

Nezaprší a nezaprší

Rozběhl jsem se směrem na Dolní Mísečky a nohy si po pivu opravdu začaly na chvilku myslet, že můžou běžet. Propletl jsem se přes serpentýny a zamířil do Kotelních jam. První část mýho plánu padla - během chvilky se zatáhlo a začalo neskutečně pršet. Mlha, nikde ani noha a z nebe padaj provazy deště. „Na posranýho i hajzl spadne“ (tenhle článek je nějakej sprostej, ale tak to fakt bylo), říká Nick Twisp, hrdina knížky Mládí v hajzlu…

V povinný výbavě byla nepromokavá bunda. Tahám s sebou při každým delším závodu parádní membránovku Salomon Bonatti a nikdy jsem ji nepoužil. Dneska ráno jsem chtěl ušetřit asi tak 10 gramů, tak jsem si místo ní vzal lehoučkou větrovku Salomon Fast Wing. Během chvilky jsem byl durch. Já, bunda, triko, trencle, boty, batoh. Komplet durch. Nezbylo než použít dalši heslo Nicka Twispa: „Když už jste v totálních sračkách, tak nezbývá než těch sraček na tu hromadu ještě trochu přidat a aspoň se u toho trochu pobavit.“

Přidávám do kroku a pádím směr Dvoračky. U odbočky na další kopec potkávám v dešti paní v pláštěnce, která mi říká: „Nedáte si jabko?“ a nabízí mi z krabičky okrájený jabka. Beru si jabko, děkuju a plavu krkonošskými vodami dál. Sakra, nezdálo se mi to? :)

Poslední kopec. Opravdu?

Kopec k Růženčině zahrádce jsem po Medvědíně málem přehlídnul. Byl to jen takovej brdek, o kterej jsem trochu škobrtnul. Asi jako Ještěd, no prostě nic velkýho - znáte to... Nahoře přestalo pršet a začalo být dusno. Propletl jsem se mezi stovkama nic netušících promočených turistů v původně nažehlených tričkách a naleštěných konverskách a seběhem pádil směrem k poslední občerstvovačce. Další luxusní část trasy - kamennej chodníček, zatáčky, klopenky, serpentýny. Kdybych cejtil nohy, tak bych si to i užil.

Na občerstvovačce na mě čekal lítající kardiak Jasanus, kterej mě s povědomým pokřikem „Makej vole!“ dohnal ke stolu s dobrotama. Místo, kde byla občerstvovačka se jmenovalo Krakonošova snídaně. Nevím, jestli tam byl někde Krakonoš, ale určitě tam byl Tom Rybář z pražskýho Lokal Bloku, kterej se o mě postaral jako o vlastního. Nacpal jsem si do obličeje kus melounu a vyrazil jsem na posledních asi 12 kiláků, s Jasanusem v zádech. Tomu jsem řekl, že jdu šrot a sotva lezu a ať jde se mnou, že mi určitě bude stačit. Hned v prvním kopci jsem mu utekl :) V následujícím seběhu mě ale po krátké čůrací pauze dotáhl. Sakra, ten borec se lepší!

Opravdu poslední kopec

Vydržel se mnou až pod poslední kopec, se kterým asi málokdo počítal. Vpravo vidíte Harrachov, kde je cíl, ale trasa zahýbá doleva kolmo nahoru po sjezdovce. Úplně vidím, jak to kluci epácký vymejšleli a smáli se, když si představili, kolik lidí zde bude „kurvovat“ :))

Vylezl jsem nahoru a vydal se po vzoru parašutistů opět „vzhůru dolů“. Poslední seběh vedl po sjedovce a závěr vedl dalším super trailem kolem skokanských můstků, kde jsme před dvěmi týdny s Jasanusem fandili Adéle Stránské při obhajobě vítězství na RedBull 400. Do cíle probíhám v čase 6:51, asi hodinu za mým očekáváním. Čas ostudný, zábava maximální. Zbytek naší výpravy se následně shodl, že za mým neúspěchem stojí večerní absence piva. Radši se zeptám Supertrenéra :)


Jsem v cíli! (Autor: FB Stránka pořadatele Trail Maniacs)

Jak to teda dopadlo?

Vyhrál Honza Mrázek, v ženách Anka Straková. Doktor mi naložil přes hodinu a doprovod Jasanus si jen tak lehce ten den tréninkově zaběhl 25 kiláků. Na to, že ještě před rokem ležel v IKEMu a má pětinásobnej bypass hodně slušný.

Takže proč doporučuju tenhle závod?

  • Skvělá parta pořadatelů.
  • Rodinná atmoška.
  • Fantastická trasa s technickýma seběhama.
  • Nádherný hory (tu polskou část Krkonoš jsem neznal).
  • Krásnej Harrachov.
  • No a hlavně teda to pivo na občerstvovačkách.

Čau. A makej vole!

PS: A taky děkuju moji hodné pani, že na mě čekala v cíli a starala se o mě :)

Mohlo by vás zajímat:

Máte dotaz? Použijte formulář a napište nám.

Položky označené * jsou povinné
Vaše jméno a příjmení
* Váš e-mail
Váš telefon
* Vaše zpráva

Sem napište svůj dotaz nebo vzkaz.

Vyplňte prosím výsledek (číslo)
* tři plus pět
Další závody »

Nadcházející závody