Parádní Beskydy
V Beskydech jsem byl naposledy v roce 1994, když jsem jel ve Frýdlantu nad Ostravicí finále českýho poháru ve sjezdu horských kol a úplně jsem od tý doby zapomněl, jak jsou ty Beskydy krásný. Už příjezd k tomuhle rodišti českých skyrunningových hvězd byl epesní. Když jsme míjeli Valašské Meziříčí, tak jsem mluvkovi Ondrovi pustil Mňágu a když jsme se blížili k Frýdku-Místku a na jihu se začala prsit Lysá hora, tak i Ondra promluvil a svým „ty vole“ určil další směr našeho výletu.
Když jsme vjeli do místa startu Oldřichovic, tak mi pípá smska, že zbytek party už je na místě, koukají na hokej a hlásí, že hospoda zavírá v devět a ať koupím na pumpě 12 Radegastů. Tak to jsem zvědavej, kdo to vypije.
Peruna jsme si dali v nových dresech :)
Parta je na místě
Po příjezdu k chatě Kozinec, kde jsme byli ubytovaní nás přišel přivítat pes. No nás. Spíš Ondru, kterej vytuší nevyslovenou historku o beskydských vlcích a podruhý ten den promluví: „Nic neříkej!“ Mezi házením zaslintanýho šutru retrívrovi vybalujeme krámy s auta a ploužíme se k chatě.
Parta hic na předzávodní poradě. To pivo se nedalo pít!
V hospodě už na nás čeká zbytek naší party - létající vědec Tom „TomBa“ Buryška alias Mrkváč, vítězka B7 z roku 2014 Marcelka Mikulecká, propagátor himálajské soli Dave Brunner a šéf Runsport Teamu a milovník nulovýho dropu a diskobot Hoka One One Roman Chládek. Povečeřeli jsme, dali pivko a po skončení hokeje jsme se přesunuli do pokojů. Teda nejdřív do toho našeho, kde čekal šláftruňk v podobě výborné Jelínkovy slivovice. Na pokoji jsme ještě před spaním vyslechli přednášku o výhodách himálajské soli a nulovýho dropu a odprezentovali jsme, jak se nasazujou za běhu hole na batoh (což jsem nikdy nevyužil). A šlo se spát.
Vše připraveno. Ty piva jsme nakonec vezli domů...
Sjezdovka na rozklus
Ráno jsme vstali, posnídali tradičního turka s párkem a vajíčkem, já se dojedl rizotem a společně s TomBou jsme vyrazili k prudce nakloněné startovní a tak trochu taky cílové „rovince“. Perun je totiž zajímavej tím, že se startuje z Oldřichovic a běží se rovnou po sjezdovce nahoru k chatě na Malý Javorový (tedy z cca 430 do 947 m n. m.), kde je zároveň potom i cíl. Po příjezdu na start se TomBa vyrazil okamžitě rozklusat, a jak ho znám, tak si projel celou běžeckou abecedu tempem 3:05 na kilák :) My jsme s Ondrou usoudili, že na rozklus bude celá sjezdovka a místo toho jsme pokecali s partičkou z Rungo.cz, s Nikolou, Petrem a Simonou a pozdravili pár známých tváři. Tímto se taky omlouvám mnoha lidem, který jsem třeba opomněl pozdravit, protože vy znáte z internetu mě, ale já vás prostě všechny neznám :) Nicméně tenhle váš zájem mě těší a musím říct, že to je přesně ta správná motivace, která mě žene dopředu :)
Vpravo vidíte startovní „rovinku“. Na rozklus dobrý :)
Chvíli před startem SkyMarathonu se startoval juniorskej SkyRace. Všichni dospěláci se dle pokynů pořadatele Makyho postavili podél startovní rovinky a udělali děckám dost dobrej kotel. Tohle bylo fakt pěkný. Pak jsme se seřadili na start my. Maky zahlásil, že na trati v jakýmsi kopci letos nejsou lana, což nás premianty fakt neuklidnilo a vyrazili jsme vstříc beskydskýmu utrpení, ze kterýho se nakonec vyklubal moc pěknej čundr.
Perun SkyMarathon - parametry závodu
Délka: 41 km
Stoupání: 3195 m
Klesání: 2707 m
Vzhůru na Javorový
Jak jsem už psal výše, od startu se hned začalo stoupat sjezdovkou až na Malý Javorový, tedy nějakých 500 výškových metrů na dvou kilometrech. Nijak jsme po startu nespěchali, protože bylo jasný, že tahle sjezdovka zafunguje jako hodně spravedlivý síto, což se obratem potvrdilo - cestou nahoru jsme míjeli několik možná desítek sedících či jinak „staticky napozicovaných„ závodníků, kteří to prostě přepálili a skončili u modliteb k bohovi běhu. Nahoře u chaty byla fronta paraglidistů, kteří čekali na vhodnej okamžik ke startu. Musím uznat, že shora byl fakt super výhled na Třinec a nevím kam až dál. Doufám, že sem se ještě někdy vrátím.
Parta Trailrun.cz + Rungo.cz + RunSport Team těsně před startem. Selfíčko musí být! :)
Z Malýho Javorovýho jsme pak sklesali parádním trailem až k první občerstvovačce, kde jsem rychle doplnil trochu vody, zblajnul banán se solí a valili jsme dál. Na Ještěd SkyRace mě děsivě potrápily křeče, takže jsem to na Perunovi nehodlal podcenit. Celej týden jsem se cpal AntiCrampem od Nutrendu (mám vyzkoušeno), s sebou jsem měl dvě ampule tekutýho magnesia a na občerstvovačkách jsem si lehce obalil kousek banánu do soli. Byl jsem rozhodnutej radši risknout pokaženej žaludek než mít zase boule na lejtkách a strašit řevem kolemjdoucí turisty :)
Vzhůru dolů do Řeky, jauvajs
Druhej kopec vedl až na hlavní vrchol Javorovýho ve výšce 1032 m n. m.. I s malým brdkem uprostřed mělo tohle stoupání asi 600 výškových metrů, takže taky slušná zábava. Z Javorovýho jsme pak klesali přímo do Řeky, o které jsem slyšel hodně strašidelných pověstí. Jednu chvíli se nám otevřel výhled mezi stromy a začal jsem chápat ty pověsti. Na protějším kopci bylo vidět červenou sjezdovku vedoucí kolmo nahoru a na ní had závodníků, kteří byli před námi. Při tomhle pohledu mi naskočila husí kůže. Ta dálka a výška vypadala fakt monstrózně. Bál jsem se a těšil zároveň - tenhle závod bude ještě bolet :)
V Řece pod sjezdovkou byla druhá občerstvovačka, kde jsme doplnili tekutiny a banány a vyrazili jsme rovnou nahoru - cca z 550 do 920 m .n m. na 1,2 kilometru. Pokud si nedovedete takovej kopec představit, tak to řeknu takhle - u nás běháme tradiční závod „Pekelný kilometr“, což je vlastně kilometr s převýšením cca 140 metrů. Dám to za 7 a půl minuty a to jdu na krev. Tenhle kilometr z Řeky jsem nahoru lezl skoro půl hodiny. Takže ano, je to dost do kopce :)
Když jsme vylezli nahoru, tak jsme se otočili a šli jsme kousek vedle pod lanem zase dolů. Tohle byl přesně ten typ seběhu, kdy si celou dobu fakt přejete, aby to bylo zase radši do kopce. Jauvajs :))
Ondra končí
Dole v Řece jsme doplnili tekutiny, posolili banán a vyrazili jsme směrem k dalšímu stoupání na Šindelnou - z 550 do 1000 m n. m., nebo tak něco. Cestou nahoru Ondra začal pofňukávat, že je mu divně a že to asi zabalí. Klasická simulace nedostatku motivace. A pak dodal, že ty ruce taky nic moc. Jaký ruce sakra? A pak jsem si toho všiml. Ondra má brutálně oteklý ruce. Představte si, že si na ruce nasadíte gumový rukavice a fouknete do nich. Tak nějak to vypadalo a nevypadalo to vůbec dobře. No na Šindelné jsem ho poslal zkratkou do cíle s rozkazem hledat doktora.
Při závodě jsme s TomBou otestovali novej model Sunnto Ambit3 Vertical od RunSportu. TomBovu recenzi si můžete přečíst zde.
Kdo je tady šéf? Já nebo ty hory?
Další asi 4 kilometry vedla trasa po hřebenu a bylo potřeba se rozběhnout a vydržet. Pro kluky vpředu sranda, pro nás vzadu tvrdá realita :) Na hřebenu jsem to rozjel, nebo jsem si to aspoň myslel. S holema v ruce se běží blbě a nohy mě fakt už bolely. Pak přišel asi čtyřkilometrovej seběh po šotolinové cestě. Na tomhle seběhu se naklesalo nějakých 400 výškových metrů, což nohám nic moc nepřidalo. Začal jsem mít fakt trudomyslnou náladu. Sám v lese, vedro, dvacka do cíle, dva kopce předemnou a ještě nějaký to prej strašidelný Grande Finale, o kterým všichni pořád mluvili. Tohle je přesně ta chvíle, kdy je potřeba přestat kňourat a vzpomenout si, proč to vlastně děláte. Kdo je tady šéf? Já nebo ty hory? Na tyhle momenty přece člověk trénuje. Závod se neláme v okamžicích, kdy se vám běží dobře a nic nebolí. „Zaber a v cíli tě oblbnu pivem“, promluvil jsem po vzoru Homera Simpsona s mozkem a začal jsem rubat.
Pod kopcem byla poslední občerstvovačka s jídlem. Nacpal jsem do sebe pár dalších osolených banánů, zapil jsem to půllitrem coly, doplnil vodu a vyrazil jsem na předposlední kopec. Dalších 400 výškových metrů na cca 3,5 kilometrech. Cola asi zabrala, protože se mi šlo fakt parádně. Za půl hoďky jsem byl nahoře na Ostrým a tankoval jsem vodu, což bylo to jediný, co měli u poslední občerstvovačky. Na moji otázka „Co máte dobrýho“ slečna bez mrknutí oka odpověděla: „vodu“. Asi jsem nebyl první, kdo se takhle blbě zeptal.
Přes Kozinec pod poslední kopec
Další psychologickou berličkou na trati byla chata Kozinec, kde jsme byli ubytovaní a kudy vedl poslední perunský seběh - 7 kilometrů a asi 500 metrů výškových metrů na rozbité šotolinové cestě, která u Kozince přešla do parádního trailu. Peso s šutrem u chaty nečekal, ale obdržel jsem monstrózní aplaus party malých dětí, který seděli na zídce a mohutně fandili.
Po seběhu následovala krátká rovinatá pasáž po loukách do Oldřichovic. Tam jsem předběhl asi 4 borce, kteří evidentně mleli z posledního. Jeden z nich se mě zeptal „co prej žeru“. Moje pekelný tempo 6 minut na kilák ho evidentně udivilo :)
Grande Finale? Hustý!
Na okraji Oldřichovic začíná poslední stoupák a to opět na Malý Javorový, kam se běželo po startu. Tentokrát to nevede kolmo nahoru po sjezdovce, ale klikatým lesním trailem. Hned na začátku trailu jsem šel před borce, kterej mi pochválil web a čepici a zeptal se, kde mám kolegu. Tak jsem mu řekl, že kolega má ruce jako kopačák a že ho letím do cíle z*ebat, protože se určitě vykašlal na doktora a najdu ho nahoře, jak chlemtá pivo. Popřáli jsme si hodně štěstí a rubal jsem dál. Pořád jsem si říkal, jak asi vypadá to legendární Grande Finale a kdy už to asi přijde. Napadlo mě, že bych mohl udělat takovej vtípek a až tam teda budu, tak se nějakýho kolemjdoucího závodníka zeptat, kde je teda ten obří kopec.
Serpentýnama jsem vylezl na širokou lesní cestu, která vedla doprava dolů. Sakra, jak dolů? Vždyť cíl je nahoře. No nic, navigace mluví jasně. Po asi půl kilometru vidím ceduli Grande Finale a šipku doleva. Vlevo je ale příkop a skoro kolmá stěna. Jak jako doleva? Kudy se tam nastupuje? Kde jsou nějaký karabiny? Tak tohle je hustý! Vzpomněl jsem si na ten můj vtípek a sám sobě jsem se zasmál. Makej vole! Na vtip zapomeň, tomuhle se nikdo nezasměje!
Ruce se změnily v nohy a začal jsem stoupat cílovou rovinkou vzhůru. Čím víc jsem se blížil k cíli, tím víc byl slyšet kotel diváků a dokončivších závodníků na Javorovým. Po několika stech metrech jsem viděl cílovou bránu a zabral jsem. Vzhledem k parametrům, mým zkušenostem a informacím od známých jsem mě před Perunem obrovskej respekt a na tenhle okamžik jsem se fakt těšil. Posledních sto metrů závodu bylo fakt pecka. Štrůdl diváků na cílové rovince vyráběl kotel všem závodníkům nehledě na pořadí. Cíl jsem protnul za povzbuzování TomBy ve strašidelným čase 7:15. Slušnej maraton :)
Támhle dole máme auto. Slušnou čtyřicítku v nohách a před náma půlkiláku vysoká sjezdovka. Super! :)
Perun se nedokončuje, ten se přežívá!
Ondru jsem našel sedícího u piva a klobásy. Udělalo se mu prej líp, tak se na doktora vyprd. Klasika! :)
To, že jste v cíli Peruna znamená ještě jednu věc - jste na Javorovým a auto máte pod kopcem. Těch 500 výškových metrů jsme s Ondrou a TomBou pajdali snad hodinu (Tomba se pak nudil, tak nám utek).
Jak jsme si to teda užili?
Za mě super. Mým cílem bylo dokončit. A taky jsem pochopil heslo závodu: „Life is vertical!“ Ondra přežil, a když se cestou zpátky z radia ozvala informace, že Noční vlci (ruskej motorkářskej gang) dorazili do Prahy, tak vše zhodnotil větou: „Všichni vlci v Praze určitě nebyli!“
Fantastickej výhled z Javorovýho :)
Mohlo by Vás zajímat:
- Oficiální web závodu - www.perunmaraton.cz.
- Facebook stránka závodu Perun Skymarathon.
- Další odkazy na články o závodu Perun Skymarathon na webu pořadatele.
- Pár čísel z mých hodinek Suunto Ambit3 Vertical na Movescountu.
- A hodinky Suunto Ambit3 Vertical můžete koupit zde :) Runsport.cz - Suunto Ambit3 Vertical.
Videa
Reportáž o závodu Perun Skymarathon 2016
Report polské televize IFKTV