Doporučujeme:

Rozhovor s Kristýnou Hájkovou o PTL®


Co je PTL® ?

PTL® (Petite Trotte à Léon) je jedna z tras, na kterých se závodí v rámci legendárního podniku UTMB® (Ultra-Trail du Mont-Blanc®). Trasa PTL® je každý rok jiná (trasa je minimálně zajištěná a není značená), ale vždy se její vzdálenost pohybuje kolem 300 km. Letošní PTL® měla 290 km s převýšením 26500 metrů. Jedná se o týmový závod dvou nebo tříčlenných týmů.

Poprvý jsem zaznamenal PTL® před třema rokama, kdy jsem byl na dovolený v Chorvatsku a s napětím jsem skoro celej týden sledoval live data ze závodu a tipoval jsem, kdy dorazí první tým do cíle. Ano, skoro celej týden. 300 kiláků nedáte za den.

Češi na PTL®

Když jsem letos zjistil, že se PTL® účastní Kristýna Hájková (společně s Pavlínou Procházkovou a Petrem Hrubým), kterou znám od vidění z českých závodů, tak jsem nadšením naskočil. Když jsem zjistil, že svůj tým pojmenovali Olaf Kids, tak jsem nadšením naskočil podruhý :) Pokud neznáte souvislosti, tak Olaf Čihák je česká stovkařská legenda. Borec, co organizuje už 23. ročník Pražské stovky, k tomu Týnišťské šlápoty a nevím, co ještě. Geniální a naprosto vypovídající název týmu!

Kristýna Hájková se svým týmem Olaf Kids nakonec dokončila PTL na 35. místě ze 108 týmů a na 7. místě v kategorii mix (jediný tým, který dokončil, kde byly dvě ženy). Trvalo jim to nepředstavitelných 149:37:47 hodin. Jejich průměrná rychlost byla 2 km/hod., takže si určitě dovedete představit, jakej to byl terén.

V průběhu závodu mě napadalo spousta otázek, takže jsem se nakonec dohodl s Kristýnou na rozhovoru, za kterej moc děkuju.

V prvé řadě Ti gratuluju k pro mě naprosto neuvěřitelnýmu výkonu. Sledoval jsem vás celej týden a byl jsem fakt napnutej, jestli to stihnete do limitu. Bylo to docela drama :) Takže první otázka - PTL určitě není pro každýho. Je potřeba se tam nějak kvalifikovat nebo jak to vlastně funguje?

„It’s not a race it’s journey“. …. „Carpe diem“. Tato slova zazněla na předzávodním breefingu, kde se sešlo 109týmu, po dvou nebo po třech lidech z celého světa, pravda je, že moc ženských jsem nenapočítala, s Pavlínou jsme na sebe jen koulely očima a věkově jsem si připadala jako benjamínek, jak mě později nazval Petr Hrubý. Byla jsem rozpačitá a nevěděla jestli tam patřím, ale bylo potřeba se odpojit od ostatních závodníků, bylo nutné udržet si čistou hlavu a šetřit psychickou i fyzickou energii.

Kvalifikovat se podobně jako na UTMB se člověk nemusí, nemusíš sbírat žádné body, „jen“ sebrat odvahu. Nicméně myslím, že minimálně jeden z týmu by měl být finišer UTMB, my jsme byli všichni tři tak jsme tuto podmínku neřešili. A k online registraci byl na vyplnění speciální dotazník, hrozně moc otázek co se týče vysokohorských zkušeností, závratě, pohyb na feratách atd. Už ani nevím co všechno. A samozřejmě včas doložit lékařské potvrzení.

Jak se na takovej závod trénuje? Jde to vůbec?

Shodli jsme se, že to asi nejde. Na 300km v horách člověk nenatrénuje. Nejraději cituji z mé oblíbené knihy: „Ze všech částí těla, které na tyhle náročné závody trénujeme, není žádná důležitější než hlava, (…) je potřeba mít hlavu stejně silnou a vytrénovanou jako svaly na zadku.“ (Chrissie Wellington, A Life Without Limits, 2012).

Chce to mít právě ty zkušenosti, zkušenosti s ultra ve vysoké nadmořské výšce. S pohybem v noci,s dlouhým pohybem na nohou, s hůlkama, s batohem, celkově na extrémní zátěž. On si to člověk těžko představí. Já osobně běhám, cvičim crossfit, jogu, plavu, jezdim na kole. Aktivně žiju a po prvních 70 km jsem říkala, že PTL je největší úlet!

Kolik jste měli vybavení a v čem jsi to nesla?

Od organizátorů byla jednak povinná výbava a pak doporučená výbava. To co bylo povinné bylo víceméně to na co byl člověk zvyklý z jiných zahraničních ultra, od nepromokavého oblečení, čepic, rukavic, dvě čelovky + náhradní baterie – hoodně náhradních baterii, přibyla pláštěnka, nesmeky s minimálními 1cm hroty – (měli jsme mikrospiky), powerbanka, GPS s nahranou trasou, dobrý orientační smysl, obří lékárnička a zásoby jídla a pití vždycky na 100 km což v našem případě znamenalo mít zásoby na 2 dny. Plus jeden bivakovací pytel na tým. A jeden GPS tracker – taková vysílačka kterou jsem vyfasovali od pořadatelů, byli jsme v podstatě nepřetržitě sledovaní. S Pavlínou jsme měly stejný 30l batoh Salomon Peak, který vážil bezmála 10kg.

Všichni dneska pořád řeší drop a další blbiny kolem bot. Takže v jakých botkách jsi závod absolvovala? :)

Prvních 97 km Inov8 TrailTalon (ve kterých jsem měla asi 150km závodních odběháno) a pak jsem se přezula do úplně nového páru Inov8 RockLite. K botám nemám žádné výhrady, když bylo zapotřebí použili jsme i ty mikrospiky konkrétně na ledová políčka. Ale samozřejmě jinak nejvíce utrpěly plosky nohou a to u nás všech...byla to velká bolest.

Můžete přijímat nějakou cizí pomoc v průběhu závodu nebo musíš nést všechno s sebou?

Cizí pomoc pouze na tzv. live base, které byly dvě na 97 a asi na 212 km, kde jsme měli od organizátorů naše dropbagy, mohli jsme se vysprchovat a převléct  a pak cca po každých 30 km byly na trase tzv. spřátelené chaty, kde - pokud  bylo místo, jsme si mohli lehnout a na naše náklady koupit něco k jídlu. Tzv. PTL menu, většinou to byla pasta. A musím říct, že pomoc od organizátorů byla s přibývajícími kilometry větší a větší nebo jsem to možná jen tak já vnímala. Oni se tam různě promítali ti samý lidé, byl to tým dobrovolníků různého věku a my jsme si pamatovali je a oni možná nás..těžko říct...?! Spousta týmů nestihla časový limit na první live base. My jsme se celou dobu pohybovali dost na hraně... Z Čech nám chodily povzbudivé zprávy a informace jak se nám vede... musím poznamenat a také tím velmi poděkovat všem, kteří na nás mysleli a podporovali... bylo to na tu dálku cítit a bylo to ohromné!

Co jíš při tak dlouhým závodu?

Není to lehké, ale normální jídlo, převážně ořechy, sušené maso, sušené ovoce, flapjacky. No vám pak už všechno leze krkem, chce to mít pestré zásoby, ale takové, které se nezkazí. Vodu jsme si nabírali z potoků nebo na chatách. Jednou se nám stalo, že voda došla a nebyla ani možnost si doplnit... bylo to trochu nepříjemné, byli jsme dost vysoko a pražilo slunce...

Předpokládám, že spacák při takovým závodě netáhneš a do borůvek, jako na B7, taky jen tak zalehnout nemůžeš :) Takže kde a jak dlouho jste spali?

No spali... Haha... Ono se ani nedá říct, že spali. Napočítali jsme, že jsme dohromady spíš naleželi zhruba 8 hodin. První noc, která se posléze ukázala jako idylická, jsme spali asi hodinu a půl na spřátelené chatě, pak už jsme to štěstí moc neměli, a když únava byla fakt zdrcující, zalehli jsme, jak říkáš do borůvek. Museli jsme jednat rychle, takže oblíknout všechno oblečení co jsme měli, zabalit se do termofolie hodit pod sebe pláštěnku nebo ten bivakovací pytel, nastavit budík a upadnout. Vzbudit se ukrutnou, ale ukrutnou zimou, sbalit pláštěnku a v tom všem oblečení (což byly nepromokavý kalhoty, merino triko, běžecká mikča, čepice, rukavice) s drkotajícími zuby vyrazit dál a postupně se zas vysvlékat. Většinou to vzalo strašně moc energie se zase zahřát, takže otázka jestli takovýto odpočinek byl vůbec efektivní…

Přiznám se, že si letos na B7 na pár minut schrupnul a nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem se vzbudil a první, co jsem řekl, bylo: „Ty vole, my jsme ještě tady?“ :) Byl jsem totálně prošitej, na místě, kde jsem zrovna v ten moment fakt nechtěl být. Zažila jsi tam takovej pocit? Hrozně by mě zajímala ta psychická stránka okamžiku. Co s tím?

Na B7 se přeci nespí! :)))

To byly okamžiky, na které asi nikdy nezapomenu, ale ona ta zima, která o letních jasných nocích v Alpách panuje nás nenechala moc rozmýšlet. Důležité bylo, že jsme byli odhodlaní jít dál a tak jsme šli.. závod stále probíhal a čas nám strašně ubíhal.

Z putování se stala téměř meditace za pohybu, překonávala jsem chvíle kdy jsem se cítila báječně  i chvíle kdy jsem měla pocit, že už nemohu dál. Byly to momenty kdy jsem měla pocit sounáležitosti  se svými fanoušky a spoluběžci, i momenty kdy jsem se cítila naprosto sama. Taková cesta v horách vyžaduje naprosté soustředění na přítomnost. Zapomněla jsem na každodenní rutinu, na každodenní povinnosti, zpětně si uvědomuji jak to byl osvobozující pocit.

Čumět jednu noc do čelovky je dost na palici. Kolik jste vlastně zažili nocí na trase a jak se to projevovalo na psychice?

Přesně 6 nocí. Každá noc byla pro mě náročná, a ta poslední asi nejnáročnější. Měla jsem pocit, že jsme tam všichni minimálně dvakrát, prostě asi brutální halucinace z vyčerpání mozek vytváří různé přeludy. Člověka napadají různé věci, aby nespal, ale obecně platí, když nemůžeš tak přidej…

Jo a mimochodem, žádné doplňky stravy proti únavě nezabíraly...kofeinové tablety, guarana, klanopraška-NIC!

Jak se při tak dlouhý trase řeší značení? Bloudili jste?

Na PTL trasa značená není, je povinné mít GPS s nahranou trasou. Bloudili jsme asi 2x, kdy jsme vlastní nepozorností sešli z cesty nebo jsme šli za jiným týmem a záhy zjistili, že jdeme v proti směru. To se například stalo také tu poslední noc…

Vždycky, když jsem na horách, tak se děsím bouřek. Vyšlo vám počasí? :)

Bylo nám přáno, počasí bylo naprosto nádherný, jasno, azurová obloha bez mráčku, možná až příliš horko. Chodily nám od organizátorů SMS varování, že jsou hlášené vysoké teploty ,a že máme hodně pít. Poslední večer se zvedl vítr a těsně po setmění strhla bouřka, byli jsme asi 2700m vysoko na holé skále, vichr, kroupy, hromy, blesky… Myslím, že tyto okamžiky nechce nikdo z nás znovu opakovat a v ten moment bylo nejdůležitější zachovat klid a přežít.

Jakej to byl pocit, když už jste se blížili do cíle a když jste prošli cílem?

Naprosto nepřenosný, nepopsatelný, jedinečný zážitek, neuvěřitelně dojemné chvíle...

Ulice v Chamonix, plné tleskajících, pokřikujících  a klanějících se lidí. Organizátoři mě olibovali a objímali hned v cílové bráně a při závěrečném ceremoniálu, kdy jsme všichni dokončivší PTL závodníci byli nastoupení na podiu a zvonili kravskými zvonci, které jsme dostali jako trofej… Nezadržitelně mi tekly slzy po tvářích a dojímám se ještě teď, když si na to vzpomenu... stálo to za to!!!

Když tak sleduju, co všechno máš za sebou, napadá mě logická otázka. Co bude dál? :)

Ironman.

Dělat tenhle sport je finančně náročný, takže určitě máš někoho, komu bych chtěla poděkat?

Velké dík za veškerou podporu patří Michalovi Dobiášovi a Trailpoint.

Mohlo by vás taky zajímat:

Rozhovor s Olaf Kids na Ultra.hiking.sk.
Rozhovor s Kristýnou na Behejsrdcem.com.
Rozhovor s Kristýnou na Svetbehu.cz.
Reportáž České televize o UTMB.

Fotogalerie:

Autor fotek: Kristýna Hájková a Trailpoint.

Máte dotaz? Použijte formulář a napište nám.

Položky označené * jsou povinné
Vaše jméno a příjmení
* Váš e-mail
Váš telefon
* Vaše zpráva

Sem napište svůj dotaz nebo vzkaz.

Vyplňte prosím výsledek (číslo)
* tři plus pět

V tuto chvíli není v plánu žádný závod

V nejbližší době nemáme v plánu se účastnit žádného závodu. Je možné, že zrovna není sezona.