Doporučujeme:

Lodrino – Lavertezzo aneb opravdovej SkyRace

Za svůj život jsem projel Alpy křížem krážem, ale vzhledem k tomu, že to bylo vždycky autem nebo na snowboardu, tak jsem ty kopce tak nějak nebral vážně. Vše se změnilo tím, že jsem se vrhnul na pobíhání po kopcích a vyrazil jsem na první opravdovej SkyRace. Na tenhle závod mě pozval Robert Krupička, kterýho do Lodrina pozvali jako profíka a já se s ním prostě „svezl“. Na poslední chvíli se k nám přidal ještě Honza Roháček zvanej Rohy, což je chodící generátor testosteronu a živoucí maskot Runsport Teamu :)


Nálada při odjezdu vynikající, pitný režim zajištěn. Mimochodem, tuhle becherovku donesl Rohy až do cíle :)

Pár informací o závodě

Lodrino – Lavertezzo SkyRace se běžel už podesáté. Jak napovídá název, tak se běží z vesničky Lodrino do vesničky Lavertezzo, která je „přes kopec“. Několik ročníků museli ale kvůli počasí (nahoře bylo hodně sněhu) zkrátit a běžel se jen cca 18 km dlouhej okruh zpátky do Lodrina.

A teď k tomu kopci mezi vesnicema :) Startuje se z fotbalovýho stadionu v Lodrinu, který je ve výšce 290 m nad mořem. Běží se asi kilometr po rovině vesnicí až k úpatí kopce. Potom asi na 5 km vystoupáte na Alpe di Alva, který je v 1570 m nad mořem. Tam je jedinej časovej limit na trase - musíte se tam dostat nejdýl za dvě hodiny. Z Alvy jsou cca 3,5 km hupy nahoru dolů až doběhnete k Alpe Negheisc (1880 m), kde začíná stojka na nejvyšší bod tratě Forcarella di Lodrino (2236 m). Pokud jsem dobře počítal, tak zde na necelým kilometru nastoupáte (nebo spíš po čtyřech vylezete) přes 400 výškových metrů :) Z vrcholku Forcarella už je to nějakých 11 km pořád z kopce až do cíle, kterej je u kostela ve vesničce Lavertezzo (536 m).

Délka: 22,9 km
Stoupání: 2190 m
Klesání: 1860 m

Svět je malej :)

Cesta do Lodrina nám vzhledem k zácpám a pokynům od mých závozníků (Ty vole přidej. Ty krávo, nejedeš nějak rychle? apod.) :) trvala nějakých 12 hodin. Když jsme vlezli do penzionu, ve kterým jsme bydleli, tak jsme se ve dveřích srazili s dnes už dvojnásobnou mistryní světa ve Spartan Race a skvělou běžkyní Zuzkou Kocumovou, která se zde stavila cestou domů z dovolený. Ze zahrady pak přišel ještě náš další eliťák Pavel Brýdl, kterej zde byl s rodinou. O Pavlovi jsme věděli, ale Zuzka byla trochu překvápko. Pozdějc se ukázalo, že trochu překvapila i pořadatele závodu :)

Dost mě pak taky pobavilo večerní vyklusnutí, kde mi Robert s Rohym trochu utekli. Tak jsem zrychloval, až jsem valil fakt pecky, ale oni se pořád vzdalovali. Rohy pak říkal, že ke konci šli kolem třech minut na kilák. Takže výklus. Hmmm… :))


Soustřeďko večer před závodem na zahradě penzionu. Jedno rezavý před spaním ještě nikoho nezabilo. Za náma vidíte slackline, po kterým Zuzka Kocumová prošla jako po chodníku. Jí jsme to neřekli, ale my jsme nebyli schopný se na to ani postavit :)

Jdeme na to

Ráno jsem nás šel zaregistrovat. A připadal jsem si jako nějaká sportovní megastár. Ubytování zdarma, startovný zdarma, všechno sedělo :))) Hodně jsme se pak podivili nad povinnou výbavou, která se skládala z mobilu (to se dá ještě pochopit), alufolie a nepromokavý bundy. Vzhledem k tomu, že bylo 36 stupňů a žádnou změnu počasí nehlásili, tak to bylo docela hustý opatření. Do toho mi psal Honza Bartas, že jsou kousek od nás ve Val d´Isere a mají povinný dokonce dlouhý kalhoty. Takže zlatá bunda a folice v baťohu :)

U registrace jsme fásli jak folii, tak bundu (pogumovanou šustku z Decathlonu s logem hlavního sponzora závodu). Někteří nejmenovaní z nás nechtěli tahat takovou „zátěž“ a tak si ustřihli kousek folie a do kapsičky na mobil narvali tu nejlehčí salomoní S-LAB bundičku. Po tom, co Robert prošel nervydrásající kontrolou povinnýho vybavení jsme šli do akce :)


Foceno chvilku před startem. Bylo asi 35 stupňů a já byl totálně rozbitej (ze včerejšího řízení) a to jsme ještě ani neodstartovali :)

Přežít nahoru a pak už se jen kochat

Jak jsem psal výše - začátek závodu vedl vesničkou Lodrino, uličkou mezi domkama, ze kterých koukali fandící domorodci. A pak začal kopec. Byl to parádní trail po kamenech. Nekonečný serpentýny nahoru, a zase nahoru a pořád nahoru. Místama to byla cestička, místama zase kamenný schody. Prudký asi jako černá sjezdovka ve Špindlu :) Cestou nahoru bylo asi pět občerstvovaček (na cca 11 km), u kterých občas stáli fandící domorodci a nabízeli ze svých talířů vlastní občerstvení. Fakt super atmoška :)

Mým cílem bylo vydrápat se ve dvouhodinovým limitu na Alpe di Alva, pak vyšplhat do sedla Forcarella a dolů už se jenom kochat a fotit. Takže chrti v čele s Robertem vypálili výklusovým tempem směrem k vrcholu a já se svým průvodcem Rohym, kterej to šel mimo závod a nesl mi malou placatku becherovky, jsme vyrazili velice opatrně ke kopci, kterej jsme měli zdolat.

Tak tohle je opravdovej SkyRace!

Výstup na Alpe di Alva a i dál až nahoru na Forcarellu byl naprostá pecka. Zapomeňte na všechny ty naše Pradědy, Ještědy, Králičáky, Grande Finále a Lysý hory (ve vší úctě samozřejmě :)). Tohle byl opravdovej, prudkej a hlavně dlouhej kopec. Až na Alpe di Alva vedla úzká cestička, která se motala nekonečnýma serpentýnama nahoru. Chvílema se dalo klusat, chvílema se lezlo po kamenných schodech, ale hlavně to bylo pořád hodně nahoru. Na Alpe di Alva jsem se vyškrábal za hodinu a třičtvrtě, což bylo cca 45 minut po Robertovi. Na šesti kilákách jsem dostal slušnou nakládačku :) Rohy šel celou dobu se mnou a snažil se mi namluvit, že „už se to támhle rovná…“. Motivace by to byla dobrá, kdybych ale nevěděl, že lezeme do 2230 m nad mořem :)

Rohy moje šnečí tempo vydržel až na Alvu a pak se trhnul. I s becherovkou teda. A mě se udělalo blbě. Asi z toho vedra. Až pod poslední občerstvovačku pod vrcholem jsem se dost trápil a přemýšlel jsem, kam tu šavli hodím. Běželo se traverzem na skále, pod kterou byla taková propast, že by se tam vešlo kamion šavlí a nikdo by to už nikdy nenašel. Občas se proběhlo potokem, kolem vodopádu, potahalo za natažený lano nad propastí a tak. Nebýt toho vedra, tak bych si to i užil. V těhle místech už taky na každým rohu posedával záchranář s vysílačkou a proklepával závodníky pohledem, jestli jsou oukej.

Brutus na závěr

Když jsem dorazil na poslední chajdu s občerstvením pod vrcholkem, tak jsem narazil na Pavla Brýdla, kterej běžel „jen“ závod nahoru a vracel se zpátky do Lodrina. Se smíchem mi ukázal, co mě ještě čeká (předemnou byl asi kilometr trasy, na kterým se nastoupalo (vylezlo) nějakých 400 výškových metrů. No prostě předemnou byla hora, na kterou se po něčem, co připomínalo cestu, drápalo pár závodníků po čtyřech nahoru. Pak do mě Pavel narval colu, poručil mi, abych se polil vodou, do ruky mi vrazil kus perníku z občerstvovačky a vyslal mě vzhůru nahoru. Parádní servis pro chodící mrtvolu. Díky :)


Vrchol trasy - Forcarella di Lodrino. Na tenhle hřeben jsme lezli. Vlevo o dva výškový kilometry níž je start v Lodrinu, vpravo o necelý dva kiláky níž je cíl v Lavertezzu. Vpravo hromádka „hrubšího štěrku“, po který pokračuje trasa. Za mě super! :)

Nahoru jsem lezl jak na Sagarmathu. Pár kroků a vydejchat. Byl jsem prošitej jak pes, bylo mi blbě a začínal jsem cejtit, že jsem trochu vejš než na Bukovce. Chvílema se lezlo po čtyřech a na pár místech byly natažený lana. Přišlo mi to nekonečný, ale nakonec jsem nahoru vylezl. Na vrcholu na mě čekam úzkej hřeben, na kterým sedělo pár záchranářů kolem „koberce“ s časomírou. Pozdravil jsem, zavtipkoval jsem, že to je docela vysoko, zasedl jsem na šutr a nacpal jsem se perníčkama a colou. Nahoře bylo fakt krásně.


Takhle vypadala nahoře občerstvovačka. Nechápu, jak to sem dotáhli. Podle mě tím vrtulníkem, kterej nám celou dobu kroužil nad hlavou.


Támhle vpravo dole je kamenná chaloupka, u které jsem potkal Pavla Brýdla. My sem lezli tady zprava od toho mlíka.

Injured nebo enjoy? To je přece fuk

Můj další plán byl vytáhnout iPhone a cestou dolů začít fotit. Do cíle to bylo asi 12 kiláků, takže za hodinku jsem přece dole. To jsem si myslel, když jsem vylezl nahoru. Mrknul jsem se na druhou stranu směrem k Lavertezzu a hned mi bylo jasný, že to hodinka nebude. Pod hřebenem byla tzv. hromádka hrubšího štěrku - pole z obrovských kamenů, po kterých vedla turistická značka. Sebral jsem se a pro změnu jsem začal být rád, že nemám hole. Když jsem se prokousal balvanama, tak jsem šlápl na měkkou cestičku zarostlou borůvčím a vyhodil jsem si kotník. Ten samej kotník, co jsem si vyhodil na Skyrace na Kraličáku. Zařval jsem nepublikovatelné, až ovce na druhý straně údolí přestaly zvoncema zvonit. Pak jsem sem se rozhlídl, jestli to někdo neviděl a zjistil jsem, že asi dvacet metrů předemnou sedí záchranář s vysílačkou a vůbec se nesměje.

Forcarella di Lodrino - video:


Sakra tam bylo krásně :)

Prolítl jsem s úsměvem kolem záchranáře a za zatáčkou jsem sedl a prohmatal kotník, kterej bolel jako čert. Otíká, ale drží. Jede se dál. Doběhl jsem k dalšímu záchranáři a ten mi něco říká. Dělám, že nerozumím a valím dál. Jo jo, předali si to vysílačkou. Další záchranář mi říká: „Are you injured?“ Odpovídám: „Yeah! I love this race. I enjoy.“ „Injured nebo enjoy? Není to jedno?“ říkám si a mizím za zatáčkou. Úplně se vidím, jak mě svážej vrtulníkem do Lavertezza a Rohy se mi s Robertem do konce „zájezdu“ smějou. To určitě.

Výborný občerstvovačky

Zatnul jsem zuby a klopýtal jsem směrem k cíli, o kterým jsem si myslel, že je v údolí, který jsem viděl tam někde dole v dáli. Trasa vedla kolem parádních vodopádů, peřejí a jezírek. Jedno takový jezírko jsem zahlídl dole kousek před cílem a tipuju, že bylo dobrých 15 metrů hluboký. Bylo vyhloubený v žulový skále a byla v něm neskutečně čistá voda.


Jeden z mnoha vodopádů, kolem kterých vedl seběh do cíle. Jako vyfotil jsem se, ale kotník bolel a měl jsem toho plný kecky :)

Někde v půli kopce byla parádní salaš, kde byla občerstvovačka. Místní domorodci zde měli stoly s klasickým občerstvením a taky zde nabízeli výbornou ciabatu se sýrem. Dal jsem se do hovoru s paní a pánem u sýra a říkali, že ho vyrobili včera přímo tam nahoře. Dost dobrý. Tohle v ČR asi nezažijete. Sýr byl přesně jak říkali - výbornej :) Borec u sýra mě ještě rychle vyzpovídal, odkud jsem a tak, poplácal mě po zádech a poslal mě do dalšího seběhu. Skvělý setkání, super lidi :)

Když jsem doběhl tam dolů na konec údolí, tak jsem uviděl, že se mírně stáčí doleva a tam někde dole v dáli je další konec údolí. Takhle jsem do cíle viděl celkem třikrát. Cestou jsem taky jednou docela krutě zalehl, když se podemnou uvolnil velkej kámen. Nechtěl jsem úplně dosednout na iPhone v kapse na zadku, tak jsem to ve vzduchu otočil na bok a serval jsem si celý stehno. Tenhle seběh bolel :)

Kousek před cílem byl ještě lehkej výběh (asi 50 metrů) po velkých kamenech a taky se probíhalo nádhernou kamennou vesničkou. Všechny domky byly postavený z placatých kamenů. Běželo se mezi domkama po kamenným chodníčku a párkrát jsem měl pocit, že každou chvíli proběhneme někomu přes kuchyň nebo aspoň přes dvorek. Několikrát jsem si taky nebyl jistej, že běžím dobře. Robert mi pak v cíli říkal, že v tý vesničce z prvního fleku dobře zakufroval.


Tohle je focený ještě nahoře na Forcarella di Lodrino. Myslel jsem si, že cíl je pod tou horou támhle vzadu. On byl ale víc vlevo ještě jedou tak daleko a hlavně hluboko :)

Hurá do Lavertezza. Přežil jsem

Když mi do cíle zbývalo dle hodinek asi kilometr, tak jsem si říkal, že nesedí výškový metry. Chybělo mi asi 200 metrů. Pak jsem to pochopil. Doběh byl po pekelně prudkejch chodníčkách. Přiznám se, že když jsem viděl cílovou bránu, tak jsem byl fakt rád, protože jsem toho měl dost. Noha bolela, měl jsem děsnou žízeň a byl jsem komplet rozbitej, ale zároveň nadšenej z opravdovýho SkyRace. Cíl byl před místním kostelíkem. Když jsem proběhl, tak mi asi osmiletej klučina odebral čip, dal mi flašku vody a poslal mě do místního parčíku za kostelem.

Vyhráli jsme, no a cooo

Od kostela jsem se odpotácel do přilehlýho sadu, kde probíhala velká sláva s vyhlášením vítězů. Hudba, stánky, stoly s jídlem a super atmoška. Přivítal mě mohutnej aplaus osazenstva jedné z laviček. Robert s Rohym, Zuzkou Kocumovou a jejím přítelem ocenili, že jsem se živ vrátil z hor. Pak jsem se dozvěděl, že Robert i Zuzka vyhráli a Pavel Brýdl má třetí flek ze závodu nahoru na horu. Tomu říkám demonstrace české vrchařské síly sakra! :)

Super atmoška při vyhlášení vítězů - video:


Vyhlášení vítězů - Zuzka Kocumová vítězí a vylepšuje rekord trasy, kterej držela Míša Mertová, o pět minut - 3:15:26/2:17:30 na vrcholu.


Vyhlášení vítězů - Robert Krupička na prvním místě o nějakých 2,5 minuty před Davidem Schneiderem - 2:50:59/1:54:54 na vrcholu.


Kulturisti z Hladové Lhoty si válej šunky u potoka v Lavertezzu. Takhle to vypadá v pohodě, ale v reálu jsme chodili, jak invalidi :)

James Bond a Valle Verzasca

A teď něco trochu mimo běhání. Pokud chcete něco zažít, tak vyražte do Lavertezza (cíl tohodle závodu), který leží ve více než 25 km dlouhým údolí Valle Verzasca. Tímhle údolím teče řeka, která vyhloubila ve skále nádhernej kaňon, ve kterým najdete hluboký tůně a hlavně neskutečně čistou, smaragdově průzračnou vodu.


Takhle nějak vypadá kaňon Verzasca, zakončenej přehradou. Krásně hladký kameny a fantasticky průzračná voda. Sem se musím jednou vrátit :)

Můžete se zde vykoupat, opalovat na obrovských kamenech nebo ochutnat místní nápoje a jídla (Lavertezzo je sice Švýcarský, ale je v italsky hovořícím kantonu Ticino, takže zde žádný švýcarský suchary nenajdete). A pecka na závěr - na spodním konci údolí je přehrada Verzasca. Obrovská nádrž mezi dvouma horama zakončená strašidelnou přehradní hrází, kde točili Bondovku Golden Eye. Hráz je vysoká 220 metrů a můžete si zde skočit bungee jump. Pecka! :)


A tohle je ta legendární přehradní hráz, ze který skákal James Bond na začátku bondovky Golden Eye. Strašidelná záležitost :)

Takže jakej je závěr?

Lodrino – Lavertezzo je hodně hustej SkyRace, od kterýho jsem dostal strašně na prdel a rád bych mu to vrátil. Tenhle závod není žádná megaakce, je to spíš rodinná záležitost, ale o to lepší je zde atmosféra a hlavně super lidi okolo. Už teď plánujeme, že se sem příští rok určitě vrátíme. Slovy klasika: „I`ll be back!“ :)


Foto před odjezdem u našeho penzionu. Skoro jsme nemohli chodit a zítra nás čekala prohlídka trasy Red Bull Dolomitenmanna a Grossglockner Berglaufu. Jauvajs :)

Mohlo by vás zajímat:

Máte dotaz? Použijte formulář a napište nám.

Položky označené * jsou povinné
Vaše jméno a příjmení
* Váš e-mail
Váš telefon
* Vaše zpráva

Sem napište svůj dotaz nebo vzkaz.

Vyplňte prosím výsledek (číslo)
* tři plus pět

V tuto chvíli není v plánu žádný závod

V nejbližší době nemáme v plánu se účastnit žádného závodu. Je možné, že zrovna není sezona.