Zážitky 20. 07. 2016

Tom Buryška a jeho pohled na skyrunningový svěťák v Canazei

Minulý týden jsem strávil cestováním po Alpách a mimo jiné jsem strávil super víkend v Canazei. Milovník mrkve a výbornej běžec v jedný osobě Tom Buryška tam závodil a já mu s kámoškou Marcelkou Mikuleckou dělal support. Mrkněte, co Tom o tomhle víkendu sepsal :)

SKYRUNNER® WORLD SERIES - Canazei 2016

Už dlouho jsem toužil jet na nějaký pořádný zahraniční závod. V prosinci jsem se dozvěděl, kdy bude registrace do Canazei v Itálii. Takže jsem v lednu neotálel a bral registraci jak na vertikální kilometr, tak na SkyRace, onu královskou distanci. Co na tom, že mezi oběma závody bude jen den pauza. Pro trochu kvalitních zážitků je třeba něco skousnout. Půl roku uteklo jako voda, trénink nebyl nejhorší, ale umím si představit, že bych tomu dal víc. Minimálně přípravě na ten vertikál, a podkolenku na holeň i intenzivnější trénink seběhů by neuškodil. Leč práce bylo víc než dost a tak vyšel čas akorát pro jeden víkend v Rakousku a jinak placatění v Brně, bohužel.

Najednou je půlka července a sedím v autě s Honzou a Marcelkou a jedeme na jih. Těším se, neskutečně. Cesta přiměřeně utekla a projíždíme Passo Sella (2250m) a děláme pár kýčovek. Začínáme tušit, že tohle bude víkend snů. Ty výhledy! Cestou dolů do Canazei nechaváme věci na Riffugio Monti Pallidi (1850m) a fičíme vyzvednout startovní balíček a okouknout začátek vertikálu před pátečním závodem. Z pěkné loučky hnedka kopec, krpál, stojka, názvů plno – prostě prudký. A že prej je to pak ještě prudší. Bomba! Mám bujnou fantazii, ale prudší mi přijdou už jen lezecký stěny, ale říkám si, že je to jedno. Jsem jednou přihlášený, tak prostě poběžím, teda spíš půjdu, dokud nebudu nahoře.

Noc na manželské posteli s Honzou proběhla bez úhony a v pátek ráno stojím na startu. Startuje se v intervalech po pěti minutách a nějakých 30 lidech. Potkávám ještě Toma Lichýho a Bystřickýho, oba mají start v elitě, takže jim slibuju zafandit v cíli. Na startu potkávám ještě další čtyři krajany, kteří jsou tu za výletem, stejně jako já. Jeden mi dokonce říká, že je tu týden na dovolené, a když zjistil, že jsou tu tyhle závody, tak si koupil startovné a jde do toho. Super přístup! Nebát se to tam poslat, nebo to aspoň zkusit.

Je 10:00 a Taloši už křičí moje jméno a číslo na start. Tak je to tady. Hurá. Asi tři minuty sekera, ale nevadí, startujeme. Usadím se na špici a s jedním místňákem se brzy vzdalujeme zbytku naší grupy. Cedulky každých 200 výškových metrů jsou to jediné, co určuje progres v závodě. Někde v sekci 400-700 nastoupaných metrů tuhnu, jsou to samý dřevěný schody v naprosto nepravidelném rytmu a to mi vůbec nechutná, ani trochu. Ale už jsem na louce a zbývá nějakých 200 výškových do cíle. Naneštěstí už nějakou chvíli předcházím a obcházím závodníky z předchozích vln. Ne všichni uhýbají a notně tu a tam ztrácím. Jsem v sedle, kde NENÍ cíl, ale už jsou tam davy a rovinka pod cílovou rovinku. Kousnu ještě, co to jde, píchám hůlkama jak dikobraz a vylítnu ten poslední kousek raz dva, vlastně jsem cíl přeběhl, čekal jsem cílový koberec a on nikde, jen dráty, ale hlavně cedulka 1000 m byla až o metr dál. Naštěstí mě nějaký hodný pán zastavil, že už to stačí a dál nemusím.

Paráda, tak to mám za sebou. 42 minut, to není zlé. Tajně jsem si myslel na čas pod 40, ale holt trénink nebyl optimální a byl to můj první vertikál, takže dobrý. Za chvíli přibíhá elita chlapů. Filip Goetsch, ty kráso, takový fofry do kopce a vítězství s naprostým přehledem a nový rekord trati o 64 sekund (31m38s) je neskutečná podívaná. Takto vylítnout na Crepa Neigra (2456m), velký respekt. Naši borci se toho nebojí a bojují, Tom Lichý 16. místo a Ondra Fejfar v závěru vybojoval hezkou 19., která ho nakonec stála hodinky v losovací loterii :D Po chlapech přilítnou ženské, Laura Orgue vítězí o půl minutky. Naše holky se umisťují na 24. a 25. místě, hezky! Co mě těší, že mám aspoň stejný dres jako elitní vrchaři, ale to je asi tak vše, co máme společné.

V sobotu odpočinkový den, ráno 10km klus za 5 na kilák po trati Marcialongy podél řeky s luxusní cestičkou v lesíku. Svítí sluníčko a je nádherně. Chystáme sváču a místo oběda jedeme na sraz s Ondrou Fejfarem a Honzou k přehradě Fedaia ve 2050 m pod ledovec Marmolada. Tam si dáme ještě pomalejší klus a pokec a Ondra mizí regenerovat dolů do Canazei. My ještě hodinku a půl posedíme, sníme jídlo a pak je na čase sjet taky nazpět.

Dole už je prezentace na nedělní SkyRace. Číslo 307 bude moje šťastné číslo, jsem se rozhodl. Fasuji triko a trenky La Sportiva v hodnotě startovného a jedeme na ubytování. Notně unaven ze sluníčka už zbytek dne jen odpočívám a balím věci na neděli. V noci se už moc nevyspím a od 4 ráno se vrtím a nespím. Nervozitka plní svou roli spolehlivě. Konečně je 6 a vstáváme.

Rychlá snídaně a Honza s Marcelou mě nechávají na startu a sami jedou do Passo Pordoi, odkud si to vyšlápnou až na Forcella Pordoi (2850m). Já vytrpím delší čekání na start a v 8:30 už jsem na značkách hned za elitou. S Vojtou Bořilem si ještě popřejeme štěstí a už je tu vrtulník a start závodu. Start! Stoupá se nejdřív mezi domky v Canazei, zvonce v rukou domorodců dělají hned na startu pekelnou atmosféru a jsem nadšený. Ejhle hned jsem se propadl někam do druhý stovky startovního pole. No, ale hned z vesnice valíme sjezdovkou nahoru. Není to moc prudký (180/1km) a dá se běžet. Propracovávám se mírně vpřed. Vpředu je neskutečný chumel aspoň 50 eliťáků, co to rvou na plný kecky nahoru. Před nima jeden maník sólo – Aritz Egea, vydrželo mu to sotva na Forcella Pordoi a končí na 8. místě. Běžím si svoje, občas šlapu, prostě nejsem tak dobrej, abych to celý nahoru vyběhl.

Za chvíli se za mnou ozývá „Brava!“, takže nějaká žena. Ejhle, Laura! Tak jdu/běžím 2kilometry za ní jak stín, ale pak se ukáže, že není vítězkou vertikálu jen tak a na Forcellu mi pláchne asi o dvě minuty. Tak se držím druhé ženy, Elisa Desco. Taková pěkná prdelka, safra ☺ Konečně jsem na Forcella Pordoi. Stůl s občerstvením, kotel muziky, zvonce, dav lidí a atmosféra jak na pořádné párty. Vidím Honzu s domluveným ionťákem, mlčky beru, dávám dva velký loky z cecíku a peláším pryč.

Rovinka, sníh, luxus, paráda, předbíhám druhou ženu a šplhám na Piz Boe (3150m). Perfektní, výška se na mně nepodepisuje a valím si svoje. Avizovaná ferratka nikde. Jen tři ocelová lana v prudších pasážích. Je tu vrchol, mačkám mezičas (1:33; asi 13 minut za čelem závodu), beru 3 čtverečky čokolády a dva hlty čaje. Není čas, valím dál. Občerstvím se později.

Přichází 12km seběh a nějakých 1800m dolů. Tu a tam zvládnu kouknout okolo, a že je čím se kochat. Nahoře v těch suťoviscích viditelně ztrácím, ale v méně prudkých pasážích to pálím jak prskavky a zase stahuju, předbíhají mě dva borci raketovým tempem, ale já nakonec zaříznu o čtyři víc. Na horské loučce, kde to bylo skoro po rovině, se občerstvuju, dávám gel s kofeinem, abych se lépe soustředil na seběh. Samozřejmě hodím medvěda, ale jen tak propagačně a nic se mi nestalo a může se fičet dál. Dolů to utíká jak o život.

Už jsem v lese a zbývá nějakých 200 výškových metrů. Pak už po sjezdovce a nakonec uličkami Canazei, tam už je rachot a lidi fandí. Jenže pak přijde skutečné grandfinále – doběhový koridor, několik nafouknutých bran Suunto, Salomon, La Sportiva, SkyRunningWorldSeries a trojstupy lidí podél. Dobíhám na plný kecky, tady se nedá povolit. V cíli mě dokonce vyvolávají jménem, jako bych vyhrál. Mazec.

Tohle chceš zažít znova, vím už v tu chvíli. Takže příští rok mě tam uvidí znova! Nakonec jsem čas stlačil pod 2h30 a bylo z toho solidní 62. místo. Kluci běželi, co to šlo, ale ani jeden na body nakonec nedosáhli. Štěstíčko jim nepřálo a soupeři byli velmi kvalitní. Všechna čest! V cíli se pak potkávám s Honzou a Marcelou a vydáváme se na cestu zpět do nížin. Akci hodnotím jako perfektní první zkušenost se zahraničním skyrunningem a už teď vím, že chci brzy na další.

Děkuji Honzovi, že to odřídil a Marelce, že to s náma přežila ☺

Tom Buryška

Máte dotaz?

Použijte formulář a napište mi.

Odesláním souhlasím se zpracováním osobních údajů.