Doporučujeme:

Kraličák SkyRace 2016 aneb totálně našrot!

Totálně našrot! Tak bych shrnul můj zážitek z prvního ročníku závodu Kraličák SkyRace. Ale vezmeme to pěkně popořádku.

Je to asi tři týdny, co jsme byli vyrobit fotoreport z trasy tohodle závodu, kterej je zařazen do Bohemia Industry Skyrunner® Czech Series a „dětské“ ATEX Skyrunner® Czech Series JUNIOR a U23. Trasu navrhoval známej českej ultraterminátor Pavel Paloncý, jehož přístup k závodění by se dal popsat větou: „Není to tak daleko. Za víkend se to dá v klidu odběhnout.“ Pavel mimo jiné 2x za sebou vyhrál 430 km dlouhý závod The Spine Race v Anglii a ne nadarmo mu tam říkají „Czech Machine“. Takže si asi dovedete představit, jakou trasu Pavel vymyslí, když má měřit dejme tomu max. 25 kilometrů. No po asfaltu to nepovede!

Kraličák SkyRace® - parametry trasy

Délka: 24 km
Stoupání: 1350 m
Časový limit: 6 hodin
Občerstvovací stanice: 7,5 km a 17 km. Cca po 11 km se běží kolem pramene řeky Moravy, kde lze natankovat vodu.
Limit startujících je 300 závodníků.

Skyrace na konec světa

Start a cíl závodu je v Hynčici (nebo Hynčicích?) pod Sušinou, což je přesně přes kopec (Sušina) od naší staré známé Dolní Moravy. Cesta je tam dlouhá a je to fakt konec světa. Proto jsem se rozhodl, že vyrazím už v pátek a někde tam přespím. Ondra, Kuba a borci z Runsport Teamu měli dorazit až v sobotu, tak jsem řešil, s kým pojedu. Nakonec se mnou jela moje hodná paní Hana zvaná Křeček, která se mnou „strávila“ už dvě čtyřiadvacetihodinový Horský výzvy a nespočet dalších kratších závodů. Když slyšela, že to má 25 km, tak řekla, že takovej sprintík prostě v cíli závodu sama přežije. Všechno bylo nakonec jinak :)

Spali jste někdy v kapli?

Zjistil jsem, že kaplička u parkoviště, kde se nachází start a cíl závodu není kaplička, ale hotel, kterej byl vyhlášenej mezi TOP10 nezajímavějších ubytování v ČR. Takže jsme se prostě ubytovali v kapli. Místo oltáře měli krb a kávovar, a zvon mezi 19. a 9. hodinou ranní prostě nezvonil. Prostě romantika :)

Do Kolovny za mistrem světa

Po ubytování jsme s Křečkem vyrazili na večeři do nedalekýho hotýlku a na FB jsem samozřejmě vyhodil post s pivem a popiskem, že jsme na místě a těším se na závod. Po chvilce mi volá Martin Koukal (jo, je to ten legendární lyžař, horolezec a epickej vypravěč), že je v Hynčici s rodinkou na dovolený a ať dorazíme do Kolovny. Mimochodem, znáte Kolovnu? Mrkejte, jaký maj krásný video. Tam ještě někdy vyrazím na dovolenou :)

V Kolovně už na nás čekal Martin s manželkou Vandou (Mimochodem jsem je kdysi seznámil. Někdy se mě na to zeptejte… :)). Dali jsme si výbornýho Bernarda a povídali jsme asi do půlnoci. Neběžet zítra závod, tak nevím, jak to dopadne :)


Stejně jako na Ještěd SkyRace na jaře jsem se vyfotil s fanynkou Sandrou, která je dcerou Martina a jeho manželky Vandy. Tentokrát již barmanovi netvrdila, že jsem její otec a že limonádu platím...

Je ráno, jdeme na to!

Výhoda ubytování v kapličce mělo jednu nespornou výhodu. Přímo z postele jsem viděl na parkoviště a start závodu. Měl jsem teda jasně pod kontrolou situaci a věděl jsem přesně, kdo z naší party je už na místě. Postupně začali přijíždět všichni známí a začal se blížit start závodu. Chvilku před startem jsem za sebou uslyšel výt nějaký psy. Nebo vlky? Sakra, co se jim chudáčkům stalo? Nezamknul je někdo v autě? Otáčím se a vidím Ondru. Je mi to jasný. Hlásí, že vlci jsou jeho. Ano, jsme kompletní a můžeme startovat!


Nezbytná fotka s částí Runsport Teamu před startem. Chybí ještě Tom Buryška, kterej si šel dát jako vždy před startem pekelně rychlou běžeckou abecedu :)

Po startu nás čekala asfaltka a celkem krátká, ale prudká (prej černá) sjezdovka. Vykašlal jsem se na nějaký velký rozcvičení a na sjezdovce jsem začal trpět. Lýtka zažívaly středověk. Na cestě nad sjezdovkou si matně vzpomínám, co mě čeká dál. Dobíhá mě borec a říká, že se mě bude držet, protože ví, že tu trasu znám. Předstírám vědomosti a valím směrem vpřed. Cestou mě pak oslovilo víc lidí. Jsem fakt rád, že tenhle blog někdo čte a mám radost, že můžu naživo pokecat s dalšíma bláznama, co se dobrovolně jezdí ničit na hory. Takže díky :)

První občerstvovačka a vzhůru nahoru

No nic, jdeme dál. Kousek za první občerstvovačkou, kde jsem vypil asi litr vody a přemejšlel jsem, kam s tou šavlí, potkávám turistu, kterej říká: „Hmm, puntíkatá. Vrchařská. Hmm.“ Odpovídám něco o tom, že jinou barvu neměli a ploužím se po česko-polské hranici směrem vpřed a hlavně teda nahoru. Před finálním stoupáním na vrchol Kralickýho Sněžníku mizí stromy a začíná peklo na zemi. Vedro jako prase a jedinej stín vrhá borec, co funguje jako kontrola na vrcholu Sněžníku. Dělá mi fixou značku na startovní číslo, plácám rukou do šutru na vrcholu a valím dolů, pryč z tohodle pekla. Mimochodem - slyšel jsem, že se ten borec dost dobře opálil. Vydržet takovou dobu nahoře je taky výkon, takže respekt :)

Vodu!

U prameme řeky Moravy, kterej je kousek pod vrcholem Sněžníku jsem měl naplánovanou krátkou stopku. Napil jsem se, doplnil vodu do pytlíku, vymáchal v pramenu puntíkatou kšiltovku a ujistil kolemstojící turisty, čekající ve frontě na vodu, že kšiltovka byla vypraná.

Makej vole!

Od pramene Moravy vede trasa dál směrem na Sušinu. Je to nádhernej trail nahoru/dolu mezi zbytkama stromů (polomy). Nádhernej teda je, ale nesmí být hic jak pes. Zcela beze cti se ploužím na vrchol Sušiny, kde před sebou vidím červeno-bílej S-LAB dres. No to snad není možný. Tohle vypadá jako známej fanoušek nulovýho dropu a šéf Runsport Teamu v jedný osobě, Roman, kterýho jsem nikdy v životě neporazil. Vypadá, že je ruplej, tak rozjíždím tichý přiblížení zezadu. Při seběhu ze Sušiny ho dobíhám a vyslovuju naši známou mantru: „Makej vole!“ Roman se otáčí a při pohledu na mě se o něj pokouší infarkt.

Chvíli běžím kousek za ním a tak spřádám další plány. Dám gel a namažu si Romana na chleba. Jednoduchej a krutej plán. Dávám gel a Roman mi utíká. Seběh po šotolinové cestě je krutej jako můj plán. Bolej mě nohy, trpím jako zvíře a Roman se vzdaluje. Následuje vracák doprava - zatáčím před pořadatelem, když v tom zaškobrtnu, cítím bolest v kotníku a slyším, jak praská klacek. Vyslovuji nepublikovatelné. Kde se kurva na tý šotolině vzal klacek? Konečně teplé lidské slovo, pomyslím si a pajdám směrem k poslední občerstvovačce.

Vzhledem k tomu, že za občerstvovačkou začíná asi nejhustší seběh, co jsem kdy zažil, tak pár kroků před občerstvením zkouším nohu. Sice bolí, ale všechny kosti vypadaj, že jsou na svým místě. Piju vodu, tlačím meloun a vysvětluju noze, že šlápla na klacek.

Ho Či Minova stezka kolem Prudkého potoka

Roman mi mezitím utíká. Vydávám se na stíhací „jízdu“ touhle Ho Či Minovou stezkou. Jinak se to totiž nazvat nedá. 3,5 km dlouhej trail kolem potoka, všude tuny bláta, kořeny, kameny, voda, traverz, spadlý stromy a kapradí. Blbě se zamyslíte a jste mimo trasu. Tenhle úsek vede totiž po bývalé červené turistické značce podél Kaskád Prudkého potoka. Hodně hustá část trasy, po které valím bomby kotník nekotník, ale Romana ne a ne dohnat.

Když jsme s Kubou vyráběli fotoreport z týhle trasy, tak jsme tady měli kopec času, trasu nahranou v navigaci a k dispozici Mapy.cz v iPhonu. I přesto jsme bloudili. Sešel jsem z trasy i teď při závodě. Ale jen na chvíli. Věděl jsem, že doleva ne. Takže skáču přes potok doprava a za chvilku narážím na červeno-bílý mlíko, určující trasu závodu. Na konci seběhu potkávám Romana, kterej hlásí, že taky bloudil. Před náma seběh po asfaltce a já nasazuju k trháku. Roman mi opět v seběhu opět cuká. Říkal, že zapracoval na sebězích. Takže buď je dobrej nebo já marnej.

Pojď mozku! Teď to za mě vyřešíš a já tě pak naleju pivem

Na konci asfaltky je odbočka, za kterou je asi 2,5 km dlouhej, mírnej, ale nemilosrdnej a hlavně poslední „kopec“. Odbočuju a vídím opět Romana. Mám ještě jeden gel a jako správný bývalý boxer spřádám opět plán na vyřazení soupeře - polknu gel, on se mě určitě zeptá, kudy vede trasa do cíle, odpovím, že je to do kopce, on se zlomí a je můj. Ukážu mu, jak běhá borec s pořádným dropem! Plán probíhá „podle plánu“. Akorát jsem zapomněl na to, že i já ten „kopec“ musím vyběhnout. Hlava by chtěla běžet na Zátopka - „Nemůžeš? Tak přidej!“, ale nohy jsou proti. Přepínám na režim Homera Simpsona a říkám hlavě: „Teď to za mě vyřešíš a v cíli tě naleju pivem.“ Funguje to. Nohy se rozběhnou a zakazuju si se otočit. Tohle dotáhnu do konce (a do kopce).

Přežil jsem!

Posledních pár set metrů před cílem vede po posekaných loukách nad Hynčicí. To seno snad odráží ten hic. Nikde žádnej stín a já se podepřen prošlým gelem ploužím směrek ke Kolovně, odkud už je to jen asi 300 metrů do cíle. Sbíhám kolem Kolovny na asfaltku a vidím cílovou rovinku, která je pro změnu krutě nakloněná do plusových hodnot. Zatínám nohy v pěst a probíhám cílem v čase 3:30:03, což je minimálně půl hodiny za mým předpokladem. V cíli mě „vítá“ šéf české skyrunningové asociace Sam Straka a dle fotky níže evidentně „oceňuje“ mou formu. Díky dcerce Martina Koukala Sandře absolvuji také malý květinový ceremoniál a jdu najít místo, kam položím šavli a pomodlím se k bohům gelu, vedra a běhu.

Asi tři minuty za mnou dobíhá Roman. Prošitej jak deka. Vyhráváme s pokorou, prohráváme se ctí. Jdu ho pozdravit a pomáháme mu s Křečkem sundat totálně propocený triko. Tenhle závod bolel všechny!


Sam evidentně ví, že jsem si tenhle závod užil :)

TomBa s Evčou berou třetí flek!

Po chvíli jsem se dal dokupy a zjistil jsem, že Tom Buryška z našeho týmu doběhl na třetím fleku, takže konečně bedna! Hurá. A jeho přítelkyně Evča končí taky na třetím fleku. Tomu říkám parádní tečka. Před vyhlášením ještě okukujeme mašinky od Compexu a řešíme s Ondrou, jestli to pomáhá na vlka. Fotím se s „naší“ kapličkou a dle dohody předávám mozku pito a tvrdím mu, že je to pivo. Co se stalo na Kraličáku, zůstane na Kraličáku! A bylo to super!


Evča na třetím fleku!


A taky třetí Tom Buryška alias TomBa!

Poděkování

Když jsem doběhl do cíle, tak mě tam mimo jiné přivítal Martin Koukal a položil mi svoji standardní otázku: „Zážitek nemusí být hezký, hlavně když je silný. Že jo?“ Přesně to jsem při závodě zažil a jsem přesvědčenej o tom, že mě to zase posunulo mnohem dál. Takže díky organizátorskýmu týmu v čele s Petrem Linhartem z Penzionu Kolovna Kraličák. Díky Samovi Strakovi za to, že dělá první poslední pro českej skyrunning a díky vám všem, kdo tyhle moje články čtete a oslovujete mě na závodech. Jsem rád, že vás bavím :)

Mohlo by vás zajímat:

Záznam trasy z Movescountu:

A ještě něco...

Kraličák SkyRace jsem uběhl ve skvělých botkách Salomon S-LAB Sense 5 Ultra SG, ve kterých bych si klidně troufnul i na SkyMarathon. Jsou to super pohodlný a hlavně rychlý boty, který mají super přilnavou podrážku. Za tyhle superbotky děkuju hodným lidičkám z eshopu Runsport.cz :)

Botky můžete koupit zde - S-LAB Sense 5 Ultra SG (Runsport.cz).

Fotogalerie ze závodu:

Máte dotaz? Použijte formulář a napište nám.

Položky označené * jsou povinné
Vaše jméno a příjmení
* Váš e-mail
Váš telefon
* Vaše zpráva

Sem napište svůj dotaz nebo vzkaz.

Vyplňte prosím výsledek (číslo)
* tři plus pět
Další závody »

Nadcházející závody