Doporučujeme:

Malohanácká stovka 2016

Malohanácká stovka. Tak zní další ze zaklínadel, kvůli kterýmu se budeme ještě hodně dlouho v noci odkopávat...

Hurá na Maló Hanó

Malohanácká stovka. Tak zní další ze zaklínadel, kvůli kterýmu se budeme ještě hodně dlouho v noci odkopávat. Na tenhle dálkovej běh/pochod nás upozornil guru místních stovek a terminátor mezi pořadateli stovkařských závodů, Olaf Čihák. Start, depo a cíl závodu se nachází ve Velkých Opatovicích, což je od nás prakticky přes kopec (dřív bych měl problém dojet tam na kole, dneska bych tam v klidu doběhl, takže si tohle označení můžu dovolit :) Avizované převýšení bylo něco málo přes 2000 metrů a v polovině trasy bylo depo - navíc v místě startu. Ideální pro nás ultrazelenáče. Napsal jsem tedy Ondrovi, kterej sice půl roku netrénoval, ale jako vždy uznal, že by to neměl být problém, a v pátek v podvečer jsme vyrazili do Čučálkova (dle jednoho z domorodců z vedlejší vesnice místní označení Velkých Opatovic) - až nás někdy uvidíte, tak se nás zeptejte proč. Vysvětlení je totiž veřejně nepublikovatelné :)


Nabít všechny přístroje před takovým závodem není žádná sranda :)

Už při příjezdu do Velkých Opatovic nám bylo jasné, že jsme na Hané a že se jedná o velmi tvrdý kraj. Kousek za cedulí s označením obce jsme potkali frajera, kterému někdo prakticky bez přestávky otáčel zemí a mám takový pocit, že ho tou zemí i praštil přímo do obličeje. No prostě v půl sedmý večer borec našrot. Nu, co na Hané s načatým večerem…? :)

Luxusní zázemí v sokolovně

Co se mi na těhle ultraakcích líbí, je ta rodinná atmoška. V sokolovně, kde byl start a depo to vonělo řízkama a po celé délce tanečního parketu byl bar. Co víc si průměrný člen Trailrun.cz Teamu může přát…? Na místě na nás čekal náš kamarád a zároveň noční spojka s autem Lukáš, jehož indiánské jméno zní „Malý Kaňon“. Místní mu taky říkají Obelusk (pohanácku Obelix). Jeho postava si v ničem nezadá s tímto galským borcem. Lukáš měří skoro 2 metry a váží dobrých 160 kilo. S těmito parametry má odboxováno několik boxerských zápasů včetně první ligy a má neskutečnou fyzičku. Kdybyste ho viděli skákat se švihadlem, neuvěříte. V minulosti jsem s ním několikrát boxoval a přiznávám, že na blízko se mi k němu opravdu nechtělo. Několik frajerů si myslelo, že ho v ringu „uběhá“. Ani hovno! A přezdívka „Malý Kaňon“? Ta vznikla, když jsme ho na oslavě našeho boxerskýho klubu Dynamo Svitavy viděli poprvý pít pivo. Je to, jako kdybyste cokoliv lili do malýho kaňonu. Prostě to hned zmizne :) Mimo tyto parametry je Lukáš obrovskej pohodář, k ženám gentleman a po prvním rozhovoru s ním byste zjistili, že by neublížil mouše. Pokud by si teda moucha netroufla zaútočit :)

Minutu před startem...


Vše připraveno. Poslední kalorie do sebe a jdeme na věc!

Takže jsme si nachystali věci, stihli se vyfotit s ostatníma účastníkama na podiu sokolovny a asi minutu před startem jsme stihli polknout jedno točený. Na startu před sokolovnó jsme ještě projistotu Ondrovi zkontroloval botky, jestli v nich nemá motorek (dneska člověk fakt neví) a vyrazili jsme na trasu. Po startu jsme se lehkým skokem prokousávali startovním polem a najednou jsme zjistili, že před sebou vidíme jen dvě čelovky (a to bylo vidět dost daleko). Skoro to vypadalo, že jsme na třetím/čtvrtým místě.

Začíná přituhovat, „nahoře“ je sníh

Do oběda doma. Nebo ne?

Tuhle teoretickou pozici jsme drželi až do Pohory, kde byla první razítková kontrola. Razítko dával hostinský v místní hospodě. Uprostřed přetopené hospody kamna, na zdi televize s Ordinací a na čepu parádní točená Litovel. Sice trochu přechlazená a dost pěnila, ale skvělá. No prostě jsme obětovali bednu a provedli jsme objednávku. Před startem mi psal Robert Krupička smsku, že tipuje, že do sobotního oběda to musíme dát. Po obdržení fotky z místního hostince nám píše, že ten oběd určitě nestihneme :) No, jedno pivo na tak dlouhým závodě snad nic neřeší. Každopádně děkujeme za podporu. A nakonec měl Robert stejně pravdu :)


Výborná hospůdka v Pohoře. Vidíte ty parádní kamna? Odsud se nám vůbec nechtělo :)


Tady jsme se trochu lekli. Vánice a uprostřed lesa kříž.

Přichází trudomyslnost

Úsobrno, Šubířov, Konice. Tuhle pasáž mám v jedné velké šmouze. Občas silnice, občas les, kupodivu na zemi sníh a led a sněží. Skoro nemluvíme a aby řeč nestála, tak každou půlhodinu prohodíme nějakou legendární hlášku z českých filmů. Fifty fifty! Nedělejte si z něj srandu! Jsme v Konicích, což je takový město, neměsto. Všude tma, nikde ani noha a uprostřed vesnice luxusní fotbalový hřiště s megareflektory a umělou trávou. Asi Evropská unie. Hned vedle další megahřiště. „Asi umělá škvára“ povídám. O kousek dál vidíme světlo v domě. Je po půnoci, my jsme zmrzlí, promočení a trpíme trudomyslností. Za oknem sedí celá rodinka, jsou v krátkým rukávu a na stole několik lahví vína a slivovice. Jen pes za plotem nám brání zaťukat a připojit se k rodinné sešlosti. Sakra, jsme na kaši.


Konice, obec ticha a trudomyslnosti.

První občerstvovačka před námi

O pár kilometrů dál je kousek od Ludmírova první občerstvovačka. Vzhledem k tomu, že mi na startu prasknul „pytlík“ Salomon a většina vody se mi vylila na bundu, tak se na tuhle občerstvovačku moc těším. Vypít na čtyřech a půl hodinách půl litru vody a jednu Litovel není nic moc. Občerstvovačka je v autobusové zastávce uprostřed lesů a luk a osvětlení řeší čelovka pověšená na konstrukci zastávky. Tuhle rodinnou atmošku a zároveň polní podmínky fakt miluju :) A nedělám si srandu. Na zastávce je šéf organizátorů Dušan s dalším borcem a postarají se o nás jako o vlastní. Sice nemají vodu, ale mají colu, fantu a ve várnici čaj s rumem :) Když jsme se zmínili o hospodě v Pohoře, tak hned hlásí - super pivo, trochu studený a pění, ale chutná. Jó místní borci vědí… Narvu do jedinýho funkčního bidonu čaj s rumem a pádíme dál.

Silnice je nuda

Mrcasíme se po silnici přes vesnici Kladky. Hnusnější vísku jsem ještě neviděl. Tedy aspoň po topografické stránce. Z kopce do kopce, nepoznáte začátek ani konec. Po Kladce (nebo Kladkách) přichází ale moje oblíbená část - Nectava. Je to parádní údolí se super přírodou. Můj kamarád tam měl honitbu a byť myslivost nechápu a nejsem jejím fanouškem, tak jsem tam v minulosti strávil několik nocí. Seběhli jsme do údolí Nectavy. Konečně jsme opustili asfalt a byli jsme zase v terénu. Dole kousek po silnici a už se řítíme nahoru na Zálesí. Parádní stoupák kolem zříceniny hradu Plankenberk. Na Pražské stovce byste si tohodle „brdku“ asi nevšimli, zde jsme nadšení.


Pepku, vyskoč!

Dál sbíháme do Jaroměřic a už nám z toho hrabe. Cestou vznikla tahle fotka, které jsme dali pracovní název „Pepku vyskoč“. Jo, jedeme zase fláky ze starých českých komedií. Teda pane Wachtmeister, vy jste hlava! Po x kilometrech dobíháme do Jevíčka. Cestou nás míjí auto a v něm sedí Dušan a ptá se, jesti je všechno v pohodě a něco nepotřebujeme. Zase se budu opakovat. Atmosféra stovek se nedá srovnávat s komerčními závody. Tady jste součástí rodiny a i když se prakticky neznáte, tak se o vás postarají. Pecka!

Jevíčko a Hitlerova dálnice


V Jevíčku mají parádní náměstí.

V Jevíčku děláme foto na náměstí a pádíme dál. Kousek za Jevíčkem míjíme jeden z mostů, který zde zbyly z dob druhé světové války. Měly se stát součástí tzv. Hitlerovy dálnice. Vypadá to tak, že jdete a uprostřed pole je najednou most, obvykle zarostlej stromy, křovím. Je až neskutečný, že ty mosty jsou zde nějakých 70 let a pořád stojí. Postavit to dneska, tak za deset let se to rozpadne. Konec opěvování rajchu a svobodné Evropy a jedeme dál. Za Hitlerovým mostem zahýbáme doleva a pádíme směr Jevíčská přehrada a Velké Opatovice. Cestou míjíme pár závodníků, kteří mají náskok cca hodinu a valí na denní část trasy směr Moravská Třebová, Křenov a zpět do Čučálkova.


A tohle je jeden ze zbytků Hitlerovy dálnice - most uprostřed pole - z Jevíčka směr Křenov.


Most u přehrady za Jevíčkem. Do tepla sokolovny to je už jen kousek.

Z Jevíčka už je to jen kousek, mineme památník letců za Jevíčkem (mimochodem dost strašidelný místo takhle v noci) a sbíháme do Velkých Opatovic do sokolovny. Tahle část byla relativně v pohodě až na to, že se na mě začala projevovat únava a hlavně děsná zima. Cestou se dost střídaly teploty a chvílema i chumelilo a po asi pěti hodinách jsem zjistil, že jsem totálně propocenej. Konce rukávů spodního trika se daly ždímat. Po doběhu do sokolovny už nás opět vítá Dušan se svojí organizátorskou posádkou, hlásíme startovní čísla a po převlečení do suchýho jdeme na polívku.

Jauvajs...

Čočková nebo vývar? Tahle otázka pomotala mojí ospalou a unavenou palici. Zjistil jsem, že tuhle myšlenku nedovedu domyslet a tak hlásím, že mi to je jedno. K polívce nese Ondra jedno točený a mlčky si obojí lijeme přímo do obličeje.

Jsme na hadry, takže domluva zní, že si na chvíli lehneme a pak se rozhodneme, co dál. No samozřejmě, že jsme se asi za hodinu vzbudili a odpískali jsme to. Vždycky si říkám, že si tenhle pocit, když jsem totálně na kaši (nebo si to aspoň myslím) musím zapamatovat. Protože pokaždý se z toho oklepu a pár dní potom si říkám, proč jsem sakra nepokračoval. Takže jak to teda je? :)

Večer šohaj, ráno šohaj!

A na závěr místní vtip :)

Přijde Hanák do restaurace a ptá se: „Máte kolo?“ „Ne, kolo fakt nemáme.“ „Tak si dám fanto!

Mohlo by vás taky zajímat

Máte dotaz? Použijte formulář a napište nám.

Položky označené * jsou povinné
Vaše jméno a příjmení
* Váš e-mail
Váš telefon
* Vaše zpráva

Sem napište svůj dotaz nebo vzkaz.

Vyplňte prosím výsledek (číslo)
* tři plus pět

V tuto chvíli není v plánu žádný závod

V nejbližší době nemáme v plánu se účastnit žádného závodu. Je možné, že zrovna není sezona.